Petrohrad – Bouřlivý život ruského básníka a jednoho z největších světových lyriků Sergeje Jesenina skončil 28. prosince 1925 za dodnes nevyjasněných okolností. Třicetiletý Jesenin pár dní před smrtí uprchl z psychiatrické léčebny do tehdejšího Leningradu a ubytoval se v hotelu Angleterre, kde ho 28. prosince 1925 našli oběšeného. Podle oficiálních informací se jednalo o sebevraždu, existují ale i spekulace, že za jeho předčasnou smrtí stáli agenti sovětské tajné služby.
Sergej Jesenin se narodil 3. října 1895 v Konstantinově (dnešním Jeseninově). V roce 1912 přijel do Moskvy, kde nejprve prodával v knihkupectví, pak pracoval jako korektor v tiskárně; v roce 1913 začal studovat na moskevské univerzitě. Psaním se začal živit o dva roky později, poté, co se v tehdejším Petrohradě setkal s řadou literátů, mimo jiné Alexandrem Blokem nebo Maximem Gorkým.
Svým zjevem i milostnými verši okouzlil zjemnělou společnost petrohradských literárních salonů. Jesenin je řazen k hlavním představitelům ruského imažinismu, literárního směru, jehož členové prosazovali přednost obrazu (image) před smyslem básně. Zároveň bývá označován za „posledního básníka ruské vesnice“ a je i srovnáván s Rimbaudem a Puškinem. Od počátku 20. let byl překládán také do češtiny, například Josefem Horou nebo později Janem Zábranou.
Když přišla do Ruska revoluce, byl Jesenin už uznáván jako velký básník. Se změnami se vyrovnával těžko – na jednu stranu byl pro staré Rusko a pro bohémský život, který vedl, na druhou stranu ale i pro kázeň a revoluci, kterou nejprve obdivoval, později kritizoval. Vnitřní rozpory vedly k depresím, jež řešil alkoholem a jež vedly až k Jeseninově odjezdu z Ruska. V roce 1922 doprovázel svou třetí ženu, o sedmnáct let starší americkou tanečnici a podporovatelku bolševického hnutí Isadoru Duncanovou, na turné po Spojených státech. Už po roce se ale vrátil zpátky.
V té době se jejich bouřlivý a nevyrovnaný vztah rozpadal, Jesenin se dokonce dopustil bigamie, když se v roce 1925 oženil s vnučkou Lva Nikolajeviče Tolstého Sofií Andrejevnou. Na její přímluvu byl v září téhož roku hospitalizován v moskevské psychiatrické léčebně. Zdi kliniky jej chránily před soudním přelíčením za „protivládní a antisemitské výroky“.
Přesto z kliniky utekl do (tehdejšího) Leningradu, do hotelu, kde bydleli jeho přátelé Ustinovovi. 28. prosince 1925, po večírku s přáteli, byl ve svém hotelovém pokoji nalezen mrtvý. Pravděpodobně spáchal sebevraždu – den před svou smrtí předal básníku Volfu Erichovi papírek s básní napsanou vlastní krví, zakončenou verši: Umírat – na tom nic nového není. / Ani žít však není novější. Objevují se však i názory – opírající se o pitevní zprávu a údajné stopy po zápase v pokoji –, že byl zavražděn, pravděpodobně agenty sovětské tajné služby.
