Před padesáti lety jí vzali syna. Od té doby ho hledá. Chce vědět, jaký byl. Chce vědět, zda na ni myslel. Chce vědět, jak žil a zdali jí odpustil. Ví, že zhřešila (ale i po létech je tahle vzpomínka krásná), a více než půl století tajila tenhle hřích před světem. Jejím pokáním byla bolest, jejím vykoupením odpuštění a její životní klikou, že potkala zkušeného novináře Martina Sixsmithe, který měl zrovna teď čas i chuť napsat něco jako silný a teplý lidský příběh.
Tak mu ten svůj začala zdráhavě a taky trochu rozpačitě a ostýchavě vyprávět. A on se s ní vydal proti proudu času, aby byla vyjevena pravda o jednom bolestivém tajemství. Tak začala intimní road movie po skrytých zákoutích zraněné lidské duše, která nikdy neztratila víru a naději.
Všechno začalo v roce 1952, v charitativním pekle irského kláštera pro padlé dívky v Roscrea. Poslala ji tam bigotní katolická rodina, která neunesla stigma jejího nelegitimního a církevním obřadem neposvěceného těhotenství, aby tam porodila a zaplatila za svoji necudnost. Kdo jiný by měl dohlédnout, aby pořádně a citelně zacálovala za jednu noc hříšné lásky, nežli asketické jeptišky, jež složily slib čistoty, přes který nejede vlak. Cena, kterou vybíraly, však byla až příliš vysoká.
Nechali ji drsně porodit za tlustými zdmi kláštera, které ztlumily její bolestivé výkřiky i ten, kterým se na svět přihlásil její syn Anthony. Po dobře odvedené, vlhké a dusivé šichtě v klášterní prádelně, kde si musela pět let tvrdě odpracovat to, že ji do tohoto očistce pro poznamenané poběhlice vůbec přijali, ho směla za odměnu vídat maximálně hodinu denně. Ale hrozilo tu ještě něco mnohem horšího, osudovějšího a neodvolatelného, ohlašovaného klaksonem auta, jež přiváželo (zpravidla) americké manželské páry, aby si tu koupily adopci dítěte, které bylo tvrdě a nesmlouvavě vyrváno ze slabých náručí bezmocných matek. Tak jednoho dne odvezli i Anthonyho z církevního lágru v Roscrea a byl to den, na který Philomena nikdy nezapomene, protože tehdy ho viděla naposled.
„Inspirováno skutečnou událostí“ není jen lákadlem
Filmové příběhy, označované jako ty, které jsou natočeny podle skutečných událostí, jsou v kursu, protože jejich sledování nabízí zvláštní, autentickou dimenzi toho, co se někdy někde nějak takto skutečně někomu stalo. Co prožil nějaký člověka, který žil (nebo žije) mezi námi, a co by se tudíž, kdybychom byli v (ne)správnou chvíli na (ne)správném místě, mohlo klidně stát i nám. Proto se tahle vděčná nálepka „natočeno nebo alespoň volně inspirováno skutečnou událostí“ často jen účelově přilepuje i tam, kde pro to není žádný jiný důvod než pragmaticky vzbudit větší zájem diváků a zvednout návštěvnost.
Ale to rozhodně není tento případ autentického, komorního snímku, který zkušený britský režisér, producent a herec, rodák z Leicesteru, absolvent práv na univerzitě v Cambridgi a oscarový laureát Stephen Frears (Švindlíři, Královna) natočil podle knihy novináře Martina Sixsmitha Ztracené dítě Philomeny Leeové. Scenáristé Steve Coogan a Jeff Pope pak figuru tohoto novináře zakomponovali i do scénáře, což může vypadat až lehce účelově, neboť Coogan, etablovaný na britské zábavní scéně zejména jako komik, si tuhle roli (ve formátu, který má kontext spíše tragický nežli komediální) napsal vlastně pro sebe. A vystřihl ji s jistotou, přehledem a také očividným respektem k titulní hvězdě snímku, první dámě britské divadelní a filmové scény, úžasné Judi Denchové. Neboť Philomena je především její film, v němž ostatní jakoby jen hostují.
Bez Judi Denchové by byla Philomena jen poloviční
Ale i zkušená Judi Denchová (Zamilovaný Shakespeare, Iris), která jako šestinásobná šéfka Jamese Bonda M. zažila již ledacos, pociťovala při natáčení jistý druh respektu a odpovědnosti, které se vázaly na skutečný životní příběh opravdové Philomeny Leeové. Neokázale, bez velkých gest a srdceryvných výkřiků hraje tuhle silnou a netriviální figuru ženy, kterou jeptišky sice donutily, aby podepsala prohlášení, že se svého dítěte vzdává, ale fakticky se tak nikdy nestalo a ona v tiché bolesti a mučivých vzpomínkách prožila padesát let, z nichž každý den byla v myšlenkách s ním. A přestože se o to snažila, nepodařilo se jí zachytit jeho stopu mizející daleko za oceánem, neboť na to byla sama, ostýchavě uzavřená do svého trpkého tajemství, jež i po létech chápala jako symbiózu hříchu a trestu, který musí unést a o něž se nemůže s nikým podělit.
Judi Denchová tu podává jeden ze svých nejlepších, nejsilnějších a nejvíce oslovujících hereckých výkonů. Bez ní by Philomena byla jen věcnou poznámkou z dávno promlčené černé kroniky a fakt, že její letošní nominace na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli nebyla proměněna ve vítězství, chápu lehce úkorně jako nespravedlnost, kterou nelze kompenzovat faktem, že už má jednu zlatou sošku doma. Ze všech čtyř oscarových nominací Philomeny v kategoriích nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli, nejlepší film, adaptovaný scénář a hudba, měla Judi Denchová k vítězství rozhodně nejblíže.
Na hony vzdálené uslzenému sentimentu
Philomena je malý komorní film, který má velké srdce a dokazuje, jak k sobě mají pokora a odhodlání nikdy to nevzdat blízko. Přestože jde o příběh vlastně hluboce tragický, beznadějně smutný a nesměřující k explicitnímu happy endu, je film až překvapivě laskavý, jako lehké pohlazení po duši – jako usmíření.
Slušnou výpravu tu podtrhuje tlumená kamera Robbieho Ryana, která se ale dokáže i krajinářsky odvázat, a atmosféru dokresluje hudba Frearsova oblíbeného Alexandra Desplata. Dominuje tu inteligentně napsaný scénář, protkávaný flashbacky a neusilující o detektivní, ale spíše psychologickou dikci. Jeho autoři netlačí na pilu (i když by určitě mohli) a nechávají ve vás doznívat chytré a sugestivní repliky typu „bylo to tak krásné, že to musel být hřích“. A zkušený Stephen Frears dokáže tenhle text podmanivě přepsat do přirozeně plynoucích filmových obrazů, v nichž rezonuje i laskavý a neubližující humor a emoce na hony vzdálené lacině uslzenému sentimentu.
Hodně mu přitom pomáhá ústřední a zdánlivě hodně nesourodý tandem, který tvoří okradená matka a věřící katolička, okouzlená příběhy červené knihovny, a pragmatický ateista a novinář, zvyklý pohybovat se ve světě velkých médií a politiky. Navzdory tomuto kontrastu je to dvojice, mezi kterou to funguje a jiskří, jež vás dokáže oslovit a znepokojivě se dotknout vašeho svědomí. A to není málo.
PHILOMENA. Velká Británie/USA/Francie 2013, 98 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Stephen Frears. Scénář: Steve Coogan, Jeff Pope. Kamera: Robbie Ryan. Hudba: Alexandre Desplat. Hrají: Judi Denchová (Philomena Leeová), Steve Coogan (Martin Sixsmith), Sophie Kennedy Clarková (mladá Philomena), Mare Winninghamová (Mary), Barbara Jeffordová (sestra Hildegarda), Ruth McCabeová (matka Barbara), Peter Hermann (Pete Olsson), Sean Mahon (Michael). V kinech od 6. března 2014.
