Jako „barevnej vocas letící komety“ působilo podle Filipa Topola zjevení jeho kapely Psí vojáci na české scéně. A stejně se jmenuje i nový dokument Václava Kučery a Romka Hanzlíka. Portrét nekompromisního umělce, jehož hudba a projev zásadně poznamenaly tvář české kultury a mnoho mladých lidí iniciovaly do světa hudby a poezie, přichází dva roky po jeho předčasné smrti. Do českých kin vstoupí 24. září.
Barevnej vocas letící komety je zpět. Portrét Filipa Topola jde do kin
Snímek čerpá ze vzpomínek bratra Jáchyma, Psích vojáků Davida Skály a Jana Hazuky, přítelkyně Sylvie Cayer a dalších nejbližších přátel. Filmem prostupují písně, které autor označoval za formu svých deníků, a jeho osobní a osobité prózy, třeba Mně 13 nebo Karla Klenotníka cesta na Korsiku. Především však ve filmu mluví sám Filip Topol díky záznamům z archivů, z nichž mnohé dosud nebyly publikovány.
Nepodobali se vůbec ničemu
„Od začátku jsme chtěli, aby Filip v tom filmu hrál hlavní roli, aby o sobě mluvil hlavně on sám. A maximálně ještě jeho nejbližší, bratr, kluci z kapely nebo přítelkyně,“ říká režisér Václav Kučera. Název Takovej barevnej vocas letící komety je metaforou, kterou sám Topol hodnotil působení Psích vojáků na české hudební scéně.
Romek Hanzlík: Hodně věcí mě překvapilo (zdroj: ČT24)
„Strávil jsem s Filipem Topolem a Psími vojáky kus života. Hráli jinak než všechny kapely světa. Nepodobali se vůbec ničemu na světě. Ani hudbou, ani životem. Staral jsem se o ně a o jejich koncerty šestnáct let. Viděl jsem desítky koncertů,“ říká producent filmu a dlouholetý manažer Psích vojáků Romek Hanzlík. „Nyní s odstupem času mi znovu dochází, čeho neuvěřitelného jsem byl svědkem. Je mi líto, že už žádný koncert nezažiju. Věřím, že film divákům, stejně jako mně, vrátí ty vzácné okamžiky.“
Zažil jsem desítky koncertů Psích vojáků, mohl jsem na ně jít kdykoliv. Teď už na koncert jít nemůžu, proto jsem udělal tenhle film. Jako koncert, na který můžu jít do kina.
Film odkrývá, jak se v Topolově osudu odrážela doba, ve které žil. Zachycuje jeho posedlost hudbou, která přirozeně přecházela mezi barokem a punkem, a především vášnivou lásku k Mozartovi. Seznamuje nás s geniálním chlapcem, který ve třinácti letech doporučoval klasickou literaturu starším kamarádům. Se kterými už tehdy hodně pil.
Jakoby neměl brzdu. Divoké koncerty Psích vojáků se staly pro mnoho mladých lidí iniciačními zážitky. Sebedestruktivní životní styl si bohužel brzy vybral daň. Sledujeme nástup závažné nemoci, která Filipa postupně požírá, a jeho rozhodnutí přestat s pitím, které vrcholí překvapivou větou: „Nejlepší droga je střízlivost.“
Film je zároveň svérázným místopisem Topolova života, od Lužického semináře na Malé Straně, přes Letenské sady a kostel Svatého Antonína na Strossmayerově náměstí, který v noci mává svými věžemi, až k pozdním cestám po Itálii.
Pašije na Hrádečku
Syn slavného dramatika Josefa Topola a Jiřiny Schulzové a vnuk spisovatele Karla Schulze, narozený 12. června 1965, vystoupil poprvé v roce 1978 jako třináctiletý sólově na Hrádečku u Václava Havla. Stalo se tak na úvod legendárního koncertu skupiny Plastic People of the Universe s názvem Pašijové hry velikonoční.
Filip hrál již tehdy písně na texty svého staršího bratra, spisovatele Jáchyma. Ještě téhož roku se spolužáky, baskytaristou Janem Hazukou a bubeníkem Davidem Skálou, založili kapelu Psí vojáci. Název se inspiroval indiánskými válečníky z románu Malý velký muž.
Poprvé na veřejnosti vystoupila kapela o rok později na festivalu Pražské jazzové dny. Mladé muzikanty vzápětí začala sledovat Státní bezpečnost (StB). Skupina nemohla veřejně hrát a účastnila se jen soukromých akcí.
Cestu, na kterou Filip vykročil, loď, na kterou vyskočil, když mu bylo třináct, držel až do smrti. Žádné kompromisy.
Až do roku 1989 se Psí vojáci pohybovali na hraně mezi zákazem a povolením, které si na čas vysloužili používáním zkratky P. V. O. V roce 1990 nastává zlom, vychází první album a Psí vojáci začínají koncertovat po celém Česku i po Evropě. Topol vydává také sólová alba (Sakramiláčku, Střepy) a hraje ve filmu Žiletky (1994) režiséra Zdeňka Tyce, nazvaném podle zřejmě nejslavnější písně Psích vojáků.
Kvůli alkoholu se záhy po třicítce ocitl na prahu smrti. Po sérii operací, při nichž mu lékaři odebrali půlku slinivky, se snaží radikálně změnit životní styl. Život mu prý tenkrát kromě lékařů a rodiny zachránil Wolfgang Amadeus Mozart. Topol začal hlouběji studovat jeho díla, posedlostí se mu stala hlavně opera Don Giovanni.
Jáchym a Filip Topolovi, 2000
Prosadil se také jako spisovatel. Kromě písňových textů vyšly i knihy Mně třináct (1995), Karla Klenotníka cesta na Korsiku (1999) či Střepy (1999). Poslední koncert odehrál 25. května 2013 v Holandsku. Zemřel nedlouho poté, 19. června 2013 ve věku 48 let.
Film Takovej barevnej vocas letící komety vznikl ve spolupráci s Českou televizí, Indies MG, Bio Art Production za podpory Státního fondu české kinematografie a Magistrátu hlavního města Prahy. Do kin jej uvedou Aerofilms ve čtvrtek 24. září 2015.
Filip Topol, Palác Akropolis, 2003
Finance na natáčení filmaři získali také od několika generací věrných fanoušků Psích vojáků, kteří do sbírky na portále Hithit přispěli téměř půlmilionem korun.
Nedožité 50. narozeniny Filipa Topola letos 12. června připomněl také koncert Sbohem a řetěz! v pražském Divadle Archa. Plastic People of the Universe, Už jsme doma, Echt!, Zuby nehty, Krch-off, Houpací koně, Pavel Zajíček, Martin Kyšperský a další na něm zahráli kromě svých skladeb také vybrané písně Psích vojáků.