V českém překladu Kateřiny Klabanové vycházejí pod názvem A jestli umřeli, žijí tam spolu dodnes povídky kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové. V příbězích s autobiografickou linkou se čtyřiaosmdesátiletá autorka vyrovnává se ztrátou životního partnera a reflektuje komplikovaný vztah se svou matkou. Autorka se řadí mezi nejvýznamnější vypravěčky současnosti, její jméno bývá zmiňováno mezi kandidáty na Nobelovu cenu.
Atwoodová vydala osobně laděné povídky. Na diktatury ale myslí pořád
Jde o text silně, byť nepřiznaně autobiografický. Partner Atwoodové, spisovatel Graeme Gibson, zemřel po takřka padesátiletém soužití před pěti lety. Sdíleli zájmy, vášeň pro přírodu i příznačný smysl pro humor. „Ona je nádherně lidská v celé své tvorbě. Tady dává nahlédnout do životních strastí člověka na sklonku života,“ popisuje překladatelka Klabanová.
„Naráží na drobnosti, které jí zcela nečekaně toho partnera připomenou. Třeba vyklízí ledničku a najde tam poslední skleničku marmelády, kterou dělali spolu. Samozřejmě to obrečí,“ popisuje překladatelka.
Ve druhé části knihy se témata dotýkají i vztahů mezi rodiči a dětmi, podobně jako v předchozím románu Kočičí oko, v němž se ponořila do krutostí mezi dívkami. „Jde o nahlédnutí získané moudrosti, kdy člověk pochopí, jak to ti rodiče tenkrát mysleli a že to vlastně mysleli dobře,“ říká Klabanová.
Podle překladatelky je Atwoodová považovaná za feministku, která si ale i z tohoto nastavení dokáže udělat legraci. „Ona rozkrývá absurditu úplně ve všem. Ze všeho si dělá milou legraci. Nikdy není vyloženě jízlivá,“ podotýká Klabanová.
„Margaret Atwoodová dnešních dní alias Nell vzpomíná na ztřeštěnosti podzimu života, toulky milovanou přírodou. Rozmlouvá s Orwellem nebo glosuje historii očima umučené antické filozofky. A je přitom břitká a neodolatelná jako vždycky,“ píše v anotaci nakladatelství Argo.
Události v kultuře: Rozhovor s překladatelkou Kateřinou Klabanovou (zdroj: ČT24)
„Inspirací je náš svět“
Široké veřejnosti její knihy představil populární seriál z dílny stanice HBO Příběh služebnice, který vznikl podle stejnojmenného dystopického románu. Tvorba Kanaďanky však čítá desítky svazků včetně knih pro děti, sbírek poezie a povídek. „Těžiště její tvorby spočívá v delších formách. Zachycují příběhy silných žen, jež, ač sráženy osudem, se nevzdávají,“ napsala o autorce agentura ČTK.
Prestižní Bookerovu cenu získala dvakrát, poprvé v roce 2000 za román Slepý vrah, podruhé před pěti lety za Svědectví, v němž se vrátila do světa Gileádu z Příběhu služebnice. Ten vykresluje pochmurnou vizi budoucnosti USA, které jako demokratický stát zanikly a na jejich území vládne klerofašistický totalitní režim. Po sérii ekologických katastrof se nerodí děti, jen pár žen zůstalo plodných. Staly se z nich služebnice, které násobí reprodukční možnosti rodiny svého pána.
„Milí čtenáři: K napsání této knihy mě inspirovalo všechno, na co jste se mě kdy ptali ohledně Gileádu a jeho mašinerie. Tedy téměř všechno. Dalším zdrojem inspirace je svět, v němž žijeme,“ uvedla ke Svědectví sama Atwoodová. Příběh služebnice, jejíž červený plášť a bílý čepec už vstoupily do popkultury, Atwoodová napsala v roce 1985. Česky vyšel poprvé v roce 2008.
„Diktaturám se daří ve špatných a chaotických dobách, protože lidé jsou ochotni vyměnit svoje demokratická práva za někoho, kdo říká, že všechno napraví. To je obvykle lež,“ uvedla spisovatelka v nedávném velkém rozhovoru pro deník The Guardian, který připomíná, že seriálový Příběh služebnice těžil z premiéry během prezidentství Donalda Trumpa, jehož administrativa brojila proti potratům.
Kdo se obrací k cenzuře?
Rodačka z Ottawy do jedenácti let nechodila do školy a učila se s otcem entomologem v chatách u quebeckých jezer. Absolventka torontské Victoria College debutovala verši o skřípavém soužití pohlaví a jako prozaička v roce 1969 románem Žena k nakousnutí. Prosadila se elegií Z hlubin z roku 1973. „Dnes už jen stěží může vyjít na veřejnost bez žádostí o selfie,“ napsal o ní zmíněný britský list.
Do Česka se Atwoodová podívala v rámci Pražského festivalu spisovatelů, v tuzemské metropoli převzala také mezinárodní Cenu Franze Kafky. Před čtyřmi lety podepsala také otevřený dopis světových osobností, který varoval před ohrožením svobodného projevu a „netolerantním klimatem“ na všech stranách. Agentura AP tehdy otevřený dopis zasadila do debat o takzvané kultuře rušení (cancel culture).
Nyní říká, že se k cenzuře obrací jak pravice, tak levice. „Pokud půjdete příliš daleko v jakémkoliv směru, vystavíte stopku všem politickým projevům,“ řekla ve zmíněném rozhovoru. V roce 2018 byla obviněna, že je „špatnou feministkou“, když veřejně kritizovala řádnost procesu s akademikem obviněným ze sexuálního obtěžování. „Proč by měly být odpovědnost a transparentnost v rozporu s právy žen?“ cituje jeden z jejích esejů The Spectator.
„Opět se nám ozvou staří bílí muži,“ uvedla také pro The Guardian. „Máme za sebou roky, kdy lidé říkali – staří bílí chlapi, nuda, nuda, nuda. Ale teď mohou psát o tom, jaké je to být starým bílým mužem v této době, která je zcela odlišná od toho, když takoví byli před dvaceti lety,“ myslí si.
Podle zmíněných anglických novin se nyní věnuje „regulérním“ pamětem. „Jsem ze své podstaty frivolní člověk. Obvykle si pamatujete hlavně hlouposti, které se staly,“ řekla. „Ještě jsem se nedostala ke smutným částem. Všichni jsou stále naživu.“