Žádný idylický vesnický obraz čtyř ročních období, ale pokřivený portrét mezilidských vztahů. Národní divadlo moravskoslezské zdramatizovalo nově rozsáhlou knižní předlohu bratří Mrštíků. Rok na vsi je podle tvůrců o každém z nás, zobrazuje archetyp rodiny i celého lidstva.
Románovou „kroniku moravské dědiny“ vydali bratři Alois a Vilém Mrštíkové na počátku dvacátého století. Pro ostravskou scénu více než sto let starý text adaptoval šéf tamní činohry Vojtěch Štěpánek. Inscenaci zároveň režíruje. Ani jemu se nevyhnulo srovnání se slavným nastudováním režiséra Miroslava Krobota z roku 1993 pro Národní divadlo.
„Když u divadla někomu řeknete, že budete dělat Rok na vsi, tak on vám rovnou odpoví: ‚Krobota, ne?‘ Já jsem se ale rozhodl, že inscenaci musím vytvořit pro potřebu ostravského diváka, s ostravským souborem, teď a tady,“ přiznává Štěpánek.
V jeho pojetí nezobrazuje inscenace moravský venkov devatenáctého století, ale dobově i místně neukotvenou vesnici. Představuje komunitu, v níž lidé zdědili určité sousedské a rodinné vztahy, aniž by měli šanci se z nich vymanit, a kde neumí žít spolu ani vedle sebe.
Vesnici inscenace vykresluje jako místo bez folkloru a tradic, kde zní už jen zbytky nářečí a smutná nebo obhroublá lidová píseň. Scénu tvoří hromady židlí a stolů, u nichž se odehrává příběh mnoha postav. Scénografie jevištní prostor, už tak jeden z největších v republice, ještě více rozšířila. Herci si proto musí zvyknout pracovat s prostorem trochu jinak. „Zvuk se rozptyluje a nedoráží, slova se musí vykousávat, aby nám bylo rozumět,“ vysvětlil Stanislav Šárský.
V Roku na vsi hraje faráře, ovšem ani duchovní ve vesnici není poslem světla. „I on pomalu, ale jistě ztrácí víru v dobro v tvoru lidském,“ podotýká režisér. Lásku, zradu, nenávist, dluhy a smrt prožívá ostravská činohra v Roku na vsi od 25. října.
