Praha - Dokud byl naživu, házeli mu v rodném Sovětském svazu klacky pod nohy. Hned po jeho smrti ho ale začali opěvovat coby jednoho z nejvýznamnějších filmových režisérů 20. století. Andrej Tarkovskij, filmový génius, který dokáže plnit kinosály i víc než čtvrt století po své smrti, by tento týden oslavil 80 let. Divákům však žádné ústupky nikdy nedělal, stejně jako sovětskému režimu, i když se to od něj očekávalo.
„Oni byli zvyklí, že něco řeknou a všichni se tomu podřídí, ale on se nepodřizoval. A oni z toho šíleli,“ připomněl režisér, spolužák a spoluautor dvou Tarkovského studentských filmů Alexandr Gordon.
Nekonformnost prokázal už svým prvním studentským filmem, natočeným podle povídky Hemingwaye Zabijáci. Do té doby si na moskevském VGIKu nikdo netroufl přijít s cizí, natožpak americkou předlohou. Tarkovskij si ve filmu dokonce sám zahvízdal melodii populární jazzové písničky, kterou slýchal na Hlasu Ameriky. „Byl prvním sovětským režisérem, který postavil tvůrčí svobodu, uměleckou svobodu a nekompromisnost svého počínání na samotný vrchol,“ upozornil režisér Pavel Lungin.
Za svůj celovečerní debut Ivanovo dětství dostal v roce 1962 hlavní cenu na filmovém festivalu v Benátkách. Pro sovětský film to byl průlom a pro Tarkovského okolí důkaz jeho nadpozemského talentu, o kterém tehdejší představitel hlavní role Nikolaj Burljajev prohlásil: „To bylo jasné na první pohled. Mně bylo 14, Andrejovi 29. A když jsem ho tehdy poprvé uviděl, hned mi bylo jasné, že je to Boží duše, člověk nebe.“
Jenže chruščovovské tání vystřídaly brežněvovské mrazy. A Tarkovskij si svým druhým počinem, duchovně nasyceným opusem Andrej Rublev, vyslouží nálepku problematického tvůrce, které se už nezbaví. Kulturní politika sovětského režimu pomalu ale jistě nonkonformního filmaře začíná přibíjet na kříž. „Já si nepamatuji, že by se někdy smál. Přitom jsme se znali dlouho. Od roku 1962 až do jeho odjezdu na Západ. A vídali jsme se dost často,“ popsal režiséra jeho kolega Sergej Solovjov.
Když v průběhu dvaceti let umožní v Sovětském svazu Tarkovskému vytvořit všehovšudy pět filmů, vyjedná si možnost natáčet v Itálii. Sotva tam dokončí svůj v pořadí šestý film Nostalgie, oznamuje v červenci roku 1984 na tiskové konferenci v Miláně, že už na Západě zůstane. „Když jsem viděla jeho tvář a ruce, které svíraly plnicí pero, pochopila jsem, že si sám uvědomoval tragičnost tohoto kroku,“ zavzpomínala režisérova sestra Marina Tarkovská.
V zoufalém postavení vykořeněného ruského patriota natočí ještě jeden film s názvem Oběť, než mu lékaři zjistí rakovinu plic. Umírá v 54 letech právě ve chvíli, kdy se poměry v Sovětském svazu začínají uvolňovat.
Michail Meň, gubernátor Ivanovské oblasti, předseda organizačního výboru MFF Andreje Tarkovského v této souvislosti řekl: „I když se budeme sebevíc tvářit, že se nás naše sovětská minulost netýká, přece jen neseme určitou zodpovědnost za své předchůdce, kteří se takových chyb dopouštěli.“
Ve své rodné Ivanovské oblasti má dnes Andrej Tarkovskij vlastní muzeum a filmový festival nesoucí jeho jméno. V hlavním městě mu zatím odhalili jen sochu.
Andrej Arseňjevič Tarkovskij se narodil v dubnu 1932 v umělecké rodině v obci Zavražie v Ivanovské oblasti. Jeho otec Arsenij Tarkovskij patřil k významným sovětským básníkům. V letech 1956-1960 studoval na filmové škole VGIK u proslulého režiséra Michaila Romma. Zde vznikly jeho školní práce ZABIJÁCI a DNES SE NIKAM NEJEDE. Intenzivně se zajímal o současný evropský film, především o díla Bergmana a Felliniho. Navázal přátelství se spolužákem Andrejem Končalovským a spolu s ním napsal scénář svého absolventského filmu VÁLEC A HOUSLE.
V roce 1962 debutoval celovečerním filmem IVANOVO DĚTSTVÍ, který tematicky spadal do kategorie filmů o 2. světové válce. Snímek byl neobyčejně lyrický, s řadou fantazijních obrazů umožňujících mnohoznačnou interpretaci. IVANOVO DĚTSTVÍ získalo velkou cenu na festivalu v Benátkách. Představitelé sovětské kinematografie ale Tarkovského koncepci odmítli a mladý filmař se dostal do kolonky potenciálních potížistů. Jeho druhý snímek ANDREJ RUBLEV byl dokončen už po Chruščovově abdikaci, když se moci ujal Brežněv, skončilo krátké období kulturního uvolnění. Scénář k tomuto dílu napsal Tarkovskij opět ve spolupráci s přítelem Končalovským.
ANDREJ RUBLEV představuje pochmurné životopisné drama velkého umělce a je plné poetické imaginace. Sovětští byrokrati ho pokládali za alegorii sovětské současnosti, kde museli umělci čelit přísné cenzuře a společenskému útlaku.
V roce 1972 se Tarkovskému povedlo adaptovat sci-fi román Stanislava Lema Solaris. Sovětské vedení tehdy hledalo filmaře, který by dokázal natočit východoevropskou protiváhu kultovního amerického snímku VESMÍRNÁ ODYSEA 2001. Volba padla na Tarkovského vzhledem k jeho obrazotvorné imaginaci. Režisér tradičně pojal předlohu po svém a konečná filmová podoba autora románu navýsost rozhořčila.
Tarkovskij se neustále potýkal s byrokratickými obstrukcemi. Jeho autobiografický snímek ZRCADLO byl uvolněn jen v omezené distribuci. Filmová adaptace úspěšné sci-fi novely Piknik u cesty bratří Strugackých pod názvem STALKER pak znamenala skutečné vyhlášení války vedení sovětského filmového průmyslu.
Tarkovskij rozhodl řešit svou složitou situaci emigrací. V roce 1983 režíroval v londýnské Covent Garden operu Boris Godunov. Svůj poslední film OBĚŤ natočil díky věhlasu, kterému se těšil, když komplikovanou cestou získal prostředky od švédských, francouzských a britských producentů. Šlo o filozofické podobenství ve stylu tvorby I. Bergmana, kde hlavní hrdina obětuje svůj dům a osobní štěstí ve jménu záchrany lidstva před válečnou katastrofou a je pak ostatními považován za blázna.
/zdroj Milan Černý/
