Praha - Dílo spisovatele a dramatika Aloise Jiráska se stalo neodmyslitelnou součástí školních čítanek, i když „dobrovolných“ čtenářů je stále méně. Jeho rozsáhlé dílo v podstatě zasahuje celou národní historii od dob mytických až po 19. století, do českých dějin vnesl Jirásek také některé mýty. Slavný romanopisec, který byl několikrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu, zemřel 12. března 1930.
Jirásek je označován za popularizátora historických prací Františka Palackého. Inspiroval se však i jinými historiky či kronikáři a přidával i vlastní fabulaci. Mnozí kritici mu vyčítají přílišnou rozvláčnost a idealizování historie.
Jako jednoho z interpretů českých dějin si Jiráska vybral totalitní režim, kterému imponovalo zejména spisovatelovo zpracování období husitství. Nemalou zásluhu na tom měl ministr několika poválečných a poúnorových československých vlád Zdeněk Nejedlý, jenž v Jiráskově díle podtrhl zejména protiněmecký, protikatolický a kolektivistický směr.
Knihy Aloise Jiráska si i 80 let od jeho úmrtí lidé stále kupují i půjčují i v knihovnách. „Dobrovolných“ čtenářů Jiráskových historických příběhů bude podle mluvčí Mětské knihovny v Praze Lenky Hanzlíkové ale jen hrstka. Lidé si knihy většinou půjčují kvůli doporučené školní četbě. Nejoblíbenějším Jiráskovým dílem jsou Staré pověsti české. Celkem často sáhnou čtenáři také po prvním díle F. L. Věka.
Pro mladé čtenáře je Jiráskův jazyk složitý, šanci dostat se k dalším generacím má ale díky moderním adaptacím (například od Aleny Ježkové nebo Jany Eislerové), audioknihám a filmovým zpracováním. Městská knihovna se navíc chystá zpřístupnit Jiráska i elektronicky - v prvním pololetí spustí portál s pracovním názvem „Knihy do školy“, kde bude zdarma ke stažení i část Jiráskova díla.
Jirásek (* 23. 8. 1851 v Hronově) se začal věnovat literární tvorbě v době, kdy působil jako gymnaziální profesor ve východočeské Litomyšli. V Litomyšli se také v roce 1879 oženil s Marií Podhajskou, s níž měl sedm dětí - šest dcer a jednoho syna. V roce 1988 přesídlil s rodinou do Prahy jako profesor gymnázia v Žitné ulici.
Zprvu psal vlastenecké verše, ale brzy se začal věnovat próze. Jeho asi nejzamilovanějším historickým obdobím, které literárně zpracoval, bylo husitství. Věnoval mu románové epopeje Mezi proudy (1887-1890), Proti všem (1894), v němž líčí vrcholnou fázi husitství s bitvou na Vítkově, či umělecky zřejmě nejhodnotnější Bratrstvo (1900-1909). O stejném tématu pojednávají jeho divadelní hry Jan Žižka (1903), Jan Hus (1911) a Jan Roháč (1914).
Pobělohorskou dobu ztvárnil ve svých snad nejznámějších románech Psohlavci (1886) či Temno (1915), přičemž období po roce 1620 vylíčil jako pochmurnou dobu největšího úpadku českého národa. Jednostranný pohled na období baroka pouze jako doby habsburského útlaku a násilné rekatolizace mu však vyčítali někteří historici již ve 30. letech minulého století.
Doba národního obrození od sklonku 18. století ožila v Jiráskově pětidílném románu F. L. Věk (1890-1907), ve čtyřsvazkové próze U nás (1897-1904) či v novele Filozofská historie (1878). Původně pro mládež napsal již legendární Staré pověsti české (1894) či povídku Z Čech až na konec světa (1888) o poselstvu krále Jiřího z Poděbrad do západoevropských zemí.
Jiráskovo dílo se později dočkalo mnoha filmových i televizních a rozhlasových ztvárnění, divadla dodnes uvádějí zejména jeho pohádkově laděnou hru Lucerna (1905). Jeho jméno si dal do názvu známý festival amatérského divadla Jiráskův Hronov.
Na pohřeb přišel Jiráskovi i TGM
Jirásek ale nežil jen pro literaturu. V roce 1917 například jako jeden z prvních podepsal Manifest českých spisovatelů požadující národní samostatnost. V nově vzniklé Československé republice byl v letech 1920-1925 senátorem za národní demokracii.
Když v březnu 1930 v Praze zemřel, poslední rozloučení s váženým a obdivovaným spisovatelem se konalo v Pantheonu Národního muzea a smutečního průvodu se účastnil i prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Davy lidí se s věhlasným literátem loučily nejen v Praze, ale i při uložení jeho ostatků v rodném Hronově.
