Jak a zda dovede jedinec obstát v nesvobodné společnosti – tomu se ve svých filmech věnuje polská režisérka Agnieszka Hollandová. Často si vybírá skutečné náměty z historie, opakovaně se vrací k židovským osudům v nacisty okupovaném Polsku, natočila ale třeba také film o Jánošíkovi nebo Janu Palachovi. V minulosti lze totiž podle filmařky najít mnohé paralely se současným vývojem společnosti. Máme se čeho bát, svěřila se se svými obavami v rozhovoru pro Českou televizi. Do Česka přijela někdejší studentka FAMU jako host konference Forum 2000.
Agnieszka Hollandová: Lidé i národy ztratili pud sebezáchovy
Česko i Polsko letos slaví sto let moderní státnosti. V Česku je tento rok zároveň připomínkou mnoha takzvaných osmičkových výročí. Jakou etapu podle vás naše země nyní prožívají – dobrou, nebo spíš horší?
Myslím si, že spíš horší. To, co se podařilo v devětaosmdesátém, tedy určité obnovení demokracie a konec autoritářské a v podstatě totalitní skutečnosti, se teď střetává se všeobecnou krizí liberální demokracie a vlnou populismu, která se zvedá všude, od Spojených států přes Turecko po Polsko či Maďarsko.
Jak si to vysvětlujete? Říkala jste, že tato krize má mnoho kořenů. Jakých?
Důvodů je hodně. Jsme prostě v okamžiku, kdy modernita staví výzvy před společnosti, národy i před planetu. Jednou z těchto výzev je třetí vlna globalismu, která způsobuje, že lidé ztratili jistotu, že můžou o něčem rozhodovat. Ani státy nerozhodují samy o sobě, ale v podstatě světovou ekonomikou vládnou mezinárodní korporace.
Lidé si nejsou jistí, jestli druhý den budou mít zaměstnání, cítí se určitým způsobem poníženi tím, že na nich nic nezávisí. A tak ztrácí důvěru také k volbám a parlamentní demokracii.
To je jeden důvod. Ještě důležitější je možná internetová revoluce, která úplně mění způsob, jak se točí demokracie, a zároveň zasahuje do autorit, které dosud měly určitou odbornou zodpovědnost ověřovat informace. Kdežto internet je v podstatě šíleně snadně manipulovatelný a už vidíme, že takzvané fake news a alternativní reality mají mnohem větší dosah než skutečné informace. Ale nejde jen o informace, ale také o to, jak spolu lidé komunikují.
Dokončujete film o Garethu Jonesovi, novináři, který Západu prozradil pravdu o tom, co se opravdu dělo ve třicátých letech během uměle vyvolaného hladomoru na Ukrajině. Je v tom jistá paralela s fake news? On tehdy bojoval se sovětskou propagandou, která říkala, že nic takového se neděje…
Se sovětskou propagandou, která byla podporovaná korespondentem New York Times Walterem Durantym. Takže ano, je to velice podobné. Z určitého pohledu se tyto mechanismy moc nemění a mnoha lidem teď hodně světového dění připomíná třicátá léta minulého století. Ovšem je to jiné. Třeba kvůli internetu má všechno úplně jiný dosah a manipulace je mnohem snadnější.
Mluví se o podobnosti se třicátými léty, ale i rokem 1914, kdy také určitý ustálený světový řád skončil. Došlo ke krizi důvěry a podobně. Vidíte paralelu i tady?
Začalo to v roce 1914. Víte, díváme se na první světovou válku, meziválečné období a druhou světovou válku jako na jeden tah dějin. Myslím, že to bylo způsobeno právě prvním šokem z globalizace, brutalitou kapitalismu a velkou průmyslovou revolucí. A pokud srovnáváme internetovou revoluci s velkou průmyslovou revolucí, tak se máme čeho bát.
Bojíte se tedy, že by mohlo přijít něco takového jako v roce 1914?
Ano, mám z toho strach. Myslím, že lidé a národy bohužel ztratili pud sebezáchovy. A populisté přicházejí s řešením, které je jednoduché. Říkají: „My si s tím poradíme, když vystavíme zdi a když budeme myslet jenom na sebe, jenom na náš národ, na náš stát.“ Ovšem to v dnešní době žádné řešení skutečně není.
Sama o sobě říkáte, že jste pesimistka, je přesto v současné době něco, co vás naplňuje optimismem?
Síla člověka. Síla odporu. Síla úmyslu. Mozku. Vůle. Srdce. Lásky. Takové věci.