Praha - Vinohradské divadlo připravilo na 20. prosince premiéru jedné z nejslavnějších her italského dramatika a prozaika Luigiho Pirandella Jindřich IV. Představuje nejen vrchol autorovy dramatické tvorby, ale zároveň i vrchol moderního světového dramatu vůbec. Pirandello na základě absurdní konstrukce klade otázky identity, masky a tváře i věrnosti sobě samému.
K napsání hry inspiroval Pirandella obrázek v německém časopise, kde byla zobrazena historická kavalkáda z doby německého císaře Jindřicha IV. Když potom Pirandello studoval dobové materiály, zaujaly ho nejvíce dramatické události v Canosse. Navíc mu život přímo vnucoval motiv ztráty paměti, protože právě v poválečných letech bylo mnoho podobných případů. Z těchto podnětů vznikl Pirandellův Jindřich IV.
Pomocí důmyslného zrcadlení současných a historických postav odkrývá Pirandello s detektivní gradací složitý milostný trojúhelník a původní jednoznačná lékařská diagnóza stavu „šílencova“ postupně získává povážlivé trhliny.
Děj autor zasadil do osamělé vily v italské Umbrii, kde je pokoj zařízený jako trůnní síň císaře Jindřicha IV. na jeho sídle v Goslaru. Před více než dvaceti lety zde při karnevalu, jehož součástí byla i jízda na koních v historických kostýmech, spadl jeden z účastníků z koně. Úder do týla způsobil, že splynul s postavou, již si pro maškarní ples vyvolil. Stal se německým císařem Jindřichem IV. z 11. století. Je uvězněn ve své představě, čtyři najatí mladíci mu denně hrají dvořany. Jednoho dne však před domnělého Jindřicha IV. předstupuje delegace v dobových kostýmech, aby ho z jeho šílenství vyvedla…
„Bez Pirandellova Jindřicha IV. (světová premiéra 22. 2. 1922 v Miláně) si nelze představit nejen dějiny moderního světového dramatu, ale ani dějiny vinohradského divadelního domu (i když byl u nás poprvé uveden roku 1926 v Národním divadle v režii Vojty Nováka). Nové nastudování Jindřicha IV. v hlavní roli s Jiřím Dvořákem je dalším z velkých návratů k “rodinnému stříbru„ Divadla na Vinohradech. Po šestačtyřiceti letech tak například Otakar Brousek ml. ztvární tutéž roli, kterou v inscenaci Václava Hudečka z roku 1967 (s nezapomenutelným Milošem Kopeckým v titulní roli) hrál jeho tatínek,“ uvádějí inscenátoři k novému nastudování.
Luigi Pirandello / Jindřich IV. – Divadlo na Vinohradech, Praha - Inscenační tým: Překlad / Vladimír Mikeš. Režie / Michal Vajdička. Dramaturgie / Milan Šotek. Scéna / Pavol Andraško. Kostýmy / Katarína Hollá. Hudba / Marián Čekovský.
Hrají: JINDŘICH IV. / Jiří Dvořák, MATYLDA SPINA, markýza / Andrea Elsnerová, TITO BELCREDI , baron / Václav Vašák, DIONISIO GENONI, lékař / Otakar Brousek ml., CARLO DI NOLLI, mladý markýz / Pavel Batěk, FRÍDA, dcera markýzy / Markéta Frösslová / Veronika Lazorčáková, GIOVANNI, starý komorník / Ladislav Zacharník, LANDOLF (Lolo) / Daniel Bambas, ARIALD (Franco) / Marek Holý, ORDULF (Momo) / Václav Jílek, BERTOLD (Fino) / Ondřej Rychlý
Jindřich IV. (žil v letech 1050–1106) patří k nejzajímavějším osobnostem středověku. Drama, které Pirandella tak vzrušilo, se odehrálo v lednu roku 1077. Jindřich IV. vedl boj na život a na smrt s papežem Řehořem VII. a papež ho uvrhl do klatby. Jindřich se s manželkou a malým synem vypravil do Canossy, kde papež dlel na hradě své přítelkyně Matyldy Toskánské, a v oděvu kajícníka stál tři dny a tři noci v mrazu před canosským hradem. Až po třech dnech ho papež přijal a oba nepřátelé stanuli proti sobě: papež sice klatbu zrušil, ale Jindřich se nechtěl podřídit jeho požadavkům, a tak byl z církve vyobcován znovu. Jeho pokoření bylo tedy zbytečné.
Po návratu do Německa Jindřich zjistil, že si knížata zatím zvolila nového krále. Boj se táhl několik let. R. 1080 Jindřich IV., jehož postavení se opět zlepšilo, jmenoval vzdoropapeže Klementa III. a vytáhl na Řím, kde roku 1084 získal císařskou korunu.
Luigi Pirandello (28. června 1867 - 10. prosince 1936) se narodil na venkovské usedlosti poblíž města Agrigento na Sicílii. Vyrůstal v zámožné rodině nájemců sirných dolů, měl domácího učitele. Vysokoškolská studia, započatá v Palermu a Římě, dokončil na univerzitě v Bonnu, kde na filozofické fakultě promoval roku 1891. V sedmadvaceti letech (tedy zhruba v témže věku, ve kterém hrdina Jindřicha IV. padá z koně a život pro něho fatálně ustává) se v Římě oženil s dcerou otcova obchodního společníka, měli spolu tři děti.
Po překonání „lyrického věku“ (básnická sbírka Hravá bolest, 1889) se Pirandello přiklonil k próze (zásadní román Nebožtík Mattia Pascal, 1904, či sbírka povídek Lásky bez lásky, 1894) – i v té je však už patrný „dramatický cit“, a netrvá dlouho a Pirandello začal své starší povídky přepracovávat na dramata. Soustředil se v nich především na rozpor mezi maskou a tváří, realitou a iluzí, pravdou a fikcí. První jevištní úspěch mu přinesla inscenace hry Rozmysli si, Jakoubku! (1916).
V roce 1925 se stal ředitelem římského divadla známého jako Teatro d’Arte, se kterým absolvoval turné po Evropě i Americe. V prosinci 1926 navštívil se svou společností i Prahu. Mimo jiné přivezl hru, která mu zajistila mezinárodní věhlas: Šest postav hledá autora (1921). Při té příležitosti zhlédl na oplátku představení Jindřich IV. v nastudování pražského Národního divadla s Václavem Vydrou st. v hlavní roli.
V roce 1934 byla Pirandellovi udělena Nobelova cena za literaturu. Dva roky nato, 10. prosince 1936, zemřel na zápal plic poté, co se nachladil při natáčení filmu na motivy svého románu Nebožtík Mattia Pascal.
