Nejen Řecko má dluhy. Špatná kondice italských bank dělá vrásky evropským regulátorům. Kvůli velikosti celkových problémových dluhů v bankovním sektoru a i vzhledem k tomu, jak velký dluh má italský stát, to totiž podle mnohých analytiků představuje výrazně větší systémový problém, než tolik medializované Řecko. Vzhledem k propojenosti bankovních systémů v Evropě a vysychající likviditě trhu hrozí, že ochromení bankovního systému v Itálii by nemusely ustát ani banky v dalších evropských zemích. Pohledy ekonomů se přitom stáčejí směrem k Francii.
Itálie plánuje zachránit další dvě banky. Banca Popolare di Vicenza a Veneto Banca před dvěma týdny oficiálně oznámily, že italský stát požádaly o takzvanou preventivní rekapitalizaci. Tedy mechanizmus, který využívá výjimky z pravidel EU, které mají chránit daňové poplatníky před tím, aby hradili sanaci bank ze svého dříve, než utrpí ztráty vlastníci a věřitelé bank.
Itálie již tento mechanizmus využívá k záchraně Monte dei Paschi di Siena (MPS), kam má stát podle očekávání napumpovat zhruba 6,6 miliard eur s tím, že zbytek do celkové částky 8,8 miliard eur ponesou na bedrech majitelé podřízených dluhopisů. Tedy ti, kteří mají nárok na výplatu až poté, co jsou uspokojeny ostatní dluhopisy. Drobným investorům však budou ztráty kompenzovány státem s tím argumentem, že byli při nákupu těchto dluhopisů nedostatečně informováni o jejich rizicích, vysvětluje analytik BH Securities Martin Vlček.
„Drobní investoři do dluhopisů bank houfně investovali a jsou to potenciální voliči, proto se italské vlády snaží vyhnout tomu, aby utrpěli ztráty. A už vůbec nechce Itálie dopustit, aby ztráty utrpěli velcí vkladatelé. Ti by podle striktních evropských pravidel přišli o své peněžní vklady, pokud by na úhradu ztrát a na navýšení kapitálu nestačily částky konvertované od majitelů dluhopisů,“ konstatuje Vlček s tím, že Itálie se nyní snaží aplikovat tento z jejího pohledu úspěšný princip na další problémové banky.
Italská vláda se už v prosinci 2016 dohodla s Evropskou komisí o možnosti záchranného balíčku pro tamní banky, takzvaného bailoutu ve výši dvacet miliard eur, primárně právě kvůli záchraně banky Monte dei Paschi , která je třetí největší italskou bankou. Na její záchranu má být z tohoto fondu vydáno zmíněných 8,8 miliard eur.
„Záchranný balíček si italská vláda doslova vynutila přes nová pravidla EU, podle kterých jednotlivé země od roku 2016 nemohou pomoci svým bankám z peněz daňových poplatníků. Ale i tři měsíce poté, kdy italská vláda dostala zelenou na záchranu MPS, evropští regulátoři stále váhají, jestli je kvalifikovaná pro státní pomoc,“ říká analytička Raiffeisenbank Monika Junicke. Celkový proces by se měl uzavřít někdy kolem Velikonoc, tedy během následujících dvou týdnů.
Odhadnout skutečnou kondici italských bank je obtížné
Záchranný balíček má totiž hned několik podmínek, připomíná Junicke. Musí se jednat o dočasné řešení pro banky, které nezvládly stresový test Evropské centrální banky (ECB), ale zároveň jsou stále solventní. Banky by ale měly být také dostatečně velké, přičemž balíček by jim měl pomoci překonat riziko finanční destability, která by mohla ohrozit celkovou ekonomiku.
Když však před dvěma týdny Rada ministrů uvolnila daný fond ve výši dvaceti miliard eur, ministr ekonomiky Pier Carlo Padovan to okomentoval slovy, že to není jenom pro MPS, ale také pro další situace. A dodal, že banky, které mají zájem, můžou podat žádost. A ty neváhaly.
Svou žádost o preventivní rekapitalizaci přidaly dvě středně velké banky: Banca Popolare di Vincenza a Veneto Banca, které dohromady potřebují zhruba pět miliard eur. Ale také malé bankovní domy typu Fondazione Banco Sicilia.
Co se týká jejich kondice, je to podle analytiků velmi složité odhadnout, protože ECB nevydává výsledky stresového testu pro banky této velikosti. Přesto, podle odhadů, by oběma Veneto bankám mělo dohromady stačit zmíněných pět miliard eur. Jestli ale splňují podmínky pro rekapitalizaci, není úplně jasné.
„Zatímco ECB bude zkoumat, jestli jsou životaschopné a jak velkou rekapitalizaci potřebují, Evropskou komisi bude zajímat, jestli pomoc od italské vlády je v souladu s pravidly EU. Jak z hlediska konkurenčních výhod, tak především, jestli jsou dostatečně velké, aby představovaly systémové riziko. Přece jenom jejich aktiva dohromady dosahují 70 miliard euro, což je asi polovina toho, co MPS,“ konstatuje Junicke.
Navíc je potřeba si uvědomit, připomíná analytik Vlček, že obě tyto banky již v loňském roce jednou zachráněny byly, a to soukromým fondem Atlante. Jeho manažerem je soukromá firma Quaestio Capital Management a investory jsou banky a institucionální investoři. „Seznam nikde není k dispozici, ale spekuluje se, že má i podporu italského státu,“ dodává Vlček.
Italská ekonomika výrazně zabrzdila po přijetí eura
Problémy italského bankovního sektoru jsou provázané s problémy reálné ekonomiky, které Itálii doprovázejí už po více než dvě dekády. Reálný růst ekonomiky zpomalil zejména poté, co se Itálie vzdala národní měny a místo ní přijala euro.
Ze začátku řešila vláda pomalejší růst zadlužováním. Italský dluh v poměru k HDP, který během posledních 20 let rekordně narostl, se vyšplhal přes 130 procent. Italský dluh, který je druhý největší v Evropě (prvenství patří Řecku), se totiž s ohledem na nulový růst HDP stabilizuje jen pomalu a obtížně a díky relativně vysokým úrokům nadále zatěžuje italský rozpočet.
Italům nepomáhá ani silné euro. To je tažené produktivní německou ekonomikou a v žádném případě neodráží úroveň italské produktivity. Výsledkem je i slabý italský vývoz. Jedinou nadějí tamní ekonomiky tak zůstávají paradoxně veřejné finance, už ale v současnosti silně zadlužené.
„Aby se Itálie dostala zpět do finanční stability, musela by její ekonomika růst rychleji nebo alespoň stejně rychle jako veřejný dluh. Existují dvě možnosti. Buď zefektivnit systém zavedením reforem, nebo snižovat veřejný dluh,“ konstatuje Junicke. Úroky činí více než 4 % z ročního HDP, téměř čtyřikrát více než Německo.
Platí však, že bankovní systém v době globalizace a v Evropě zvlášť, je propojený. Insolvence jedné banky okamžitě vzbuzuje nedůvěru vůči všem, přičemž likvidita na trhu vysychá. Pokud začne padat jedna banka, hrozí řetězová reakce. Mohlo by tedy dojít k ochromení celého bankovního systému nejen v Itálii a bylo by možné, že to neustojí ani banky v zahraničí.
„Problémům s kapitálem totiž nečelí jenom italské banky, o čemž svědčí i zprávy o Deutsche Bank,“ podotýká Junicke.
„Rizikem je právě ta řetězová reakce, že část podílů na akciích a dluhopisech bank mají jiné banky z dané země nebo banky z jiných evropských zemí. Takže pokud nebudou zachráněny ty špatné banky, tak hrozí, že nakazí i ty zdravé,“ dodává Vlček.
Podle dat z Banky pro mezinárodní vypořádání (BIS), mezinárodní propojení italského bankovního sektoru je okolo 80 miliard dolarů s tím, že tento podíl postupně klesá, když v roce 2008 to bylo 300 miliard USD. Přičemž 60 procent těchto závazků drží Francie, Německo a Španělsko.
A co se týká celkového zadlužení Itálie, jak soukromého, tak i vládního, v zahraničí je drženo asi 660 miliard USD, z čehož asi polovina je ve Francii. Samotná Francie pak drží téměř 290 miliard USD těchto závazků. Na druhém místě je pak Německo s 85 miliardami eur.
I když není samozřejmě jisté, že Veneto banky spadají do kategorie „too big to fail“, vláda neoficiálně argumentuje, že jejich případný pád by vyvolal šok na italském finančním trhu. „To by se odrazilo v reálné ekonomice, navíc by to podpořilo další anti-euro politickou vlnu. Jelikož nejpozději příští květen budou v Itálii volby, nahrávalo by to především euroskeptickým stranám jako je hnutí 5 Hvězd,“ přemýšlí analytička Junicke.
Francouzská a italská ekonomika jsou podobné a navíc silně provázané
Při pádu italských bank by mohla jít tedy ke dnu i Francie. Ta má totiž po Německu největší obchodní bilanci právě se svým italským sousedem. Je tak otázkou, zda je dost silná na to, aby případné problémy italského bankovního sektoru ustála. Navíc nelze nepřipomenout, že Evropa také nyní čelí brexitu nebo otázkám kolem řeckého dluhu, které se výrazně dotýkají ekonomik všech evropských zemí.
V určitém smyslu je situace ve Francii podobná té v Itálii a dalších jižních státech. Francie také čelí nízkému ekonomickému růstu a vysokému veřejnému zadlužení, které činí přes 96 % francouzského HDP. Francouzský rozpočet nebyl vyrovnaný nebo v přebytku od roku 1974 a veřejné výdaje, které tvoří okolo 56 procent HDP, jsou nejvyšší v eurozóně. Stejně jako Itálie má Francie problémy s konkurenceschopností, dané příliš silným eurem.
„Francouzská průmyslová produkce od zavedení eura klesá, v roce 2016 tvořil průmysl 14 procent přidané hodnoty, přičemž v roce 1995 to bylo téměř 20 procent. I když nejsou k dispozici přesná data, někteří ekonomové ještě před zavedením záporné depozitní sazby v roce 2016 odhadovali, že pro Francii a Itálii je euro asi o 25 procent nadhodnoceno,“ připomíná Junicke.
Co způsobí provázanost systémů už předvedla finanční krize
Provázanost systémů jednotlivých zemí se ukázala již v předešlé finanční krizi. Pád jedné banky ohromí finanční trh, zmrazí jeho likviditu a vede k reálné globální krizi. „Proto je v zájmu jak italské vlády, tak i celé eurozóny, aby se dané krizi předcházelo. Eurokomisařka pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestager zdůraznila, že se Itálie nachází v ‚mělké, přátelské‘ vodě, a preventivní rekapitalizace tak neřeší problém, ale fungují jako prevence,“ uzavírá Junicke.
Nutnost rekapitalizace bank, očištění od špatných úvěrů a posílení rozvah bank si uvědomují i v jiných zemích Evropy. A mimo jiné i šéfka bankovního dohledu Evropské centrální banky Daniele Nouyová prohlásila, že v případě, že některé banky v eurozóně nebudou ekonomicky životaschopné, budou muset být zřejmě uzavřeny.
„Německo se spíše přiklání k tichému a pokojnému bailoutu se státní pomocí, tedy udílení výjimek, aby nedošlo k rozšíření nákazy a případné paniky na další italské banky a eventuálně na banky dalších evropských zemí,“ vysvětluje Vlček. Německé banky jsou také největším věřitelem většiny problémových bank, připomíná, takže státní bailout například italským státem je pro Německo výhodnější, než kdyby sanaci bank platili německé banky prostřednictvím ztrát na vlastněných dluhopisech a akciích problémových bank.
Na druhé straně stojí ECB a Evropská komise, které chtějí, aby se jejich systém pravidel dodržoval. „S každou výjimkou hrozí politizace problému a snížení kredibility těchto institucí a ochota k respektování jejich pravidel, pokud příliš mnoho bank bude zachráněno státy místo toho, aby byly kvůli své slabé pozici zlikvidovány,“ vysvětluje Vlček.
A upozorňuje, že dalším problémem pro banky Banca Popolare di Vicenza a Veneto Banca je, že část majitelů dluhopisů banku žaluje, že byli nuceni přeměnit své podíly do akcií. Pokud se banka s nimi nedohodne mimosoudně, hrozí nejistota ohledně velikosti těchto případných soudních pohledávek.
„Tato nejistota by dále mohla narušovat stabilitu těchto bank a snižuje šanci na rychlé řešení situace,“ dodává.
Italští občané jsou kvůli bankám mírně nervózní
Samotní Italové se cítí situací kolem bank znejistěni. „Ti, kteří chápou trochu ekonomiku a čtou noviny, jsou znepokojeni. Například můj táta sice nemá účet ani v jedné z bank v ohrožení, ale je znepokojen, jak naše vláda využívá veřejné peníze k záchraně těchto bank,“ konstatuje Giuliano Giuliani, rodilý Ital, který momentálně pracuje u společnosti British American Tobacco v Amsterdamu.
Domnívá se, že za situaci v bankách může skutečně špatný management, což je rozhodně podle něj případ Monte dei Paschi. Je ale také pravdou, že díky tomu, že se do situace vložil italský stát, tak stávající investoři a držitelé účtů nejsou zatím příliš ovlivněni. „Jen ti, kteří mají uloženo více jak sto tisíc eur, což se ale netýká mnoha lidí. Tak u nich malé procento jejich peněz odchází na záchranu banky,“ říká.
Každopádně však míní, že kroky, které vláda činí směrem k záchraně bank, jsou správné. Je to podle něho důležité ze dvou hlavních důvodů. Za prvé tak chrání držitele účtů a investory, kteří by jinak přišli o peníze v důsledku úpadku. A za druhé by jinak Itálie měla ještě horší obraz v rámci světové ekonomiky. „Nicméně, aby se zabránilo tomu, aby banky v budoucnu čelily opět stejným problémům, měla by být větší kontrola vedení ze strany naší centrální banky,“ dodává.
V opačném případě, myslí si, by skutečně mohla nastat řetězová reakce. „Itálie je třetí největší ekonomikou v Evropské unii a osmou v celém světě, a to přestože jsme líní osli,“ směje se Giuliani.
Zhroucení bankovního sektoru sice zatím považuje za nepravděpodobné, ale v případě, že by se tak skutečně stalo, mohlo by to započít dominový efekt s definitivním koncem EU.
