Praha - Kuponové knížky se staly v Československu fenoménem počátku 90. let. Prodávat se začly 1. října 1991 a o měsíc později si je lidé mohli začít registrovat na registračních místech. Z lidí, kteří neměli ani ponětí o pravidlech kapitálového trhu se stali akcionáři, ze státních podniků soukromé firmy. Začal unikátní projekt přerozdělování státního majetku. A zájem byl obrovský: „Dokonce začínám mít strach, jestli jednotlivá registrační místa zvládnou ten nával,“ obával se tehdy ministr financí Václav Klaus. Kuponová privatizace byla jednou z metod, jak během několika let převést státní majetek do soukromých rukou, měla udělat z každého Čecha akcionáře.
Rychlý a hromadný výprodej státního majetku neřešilo jen Československo, potýkaly se s ním i v dalších zemích bývalého sovětského bloku. Akademici debatovali o kuponové privatizace už v 70. letech, až v Československu ji ale politici vyzkoušeli v praxi v takovém rozsahu. Podle Miloše Zemana kupónová metoda jako taková nebyla ve světě prakticky nikdy použita s jednou výjimkou a tou je Britská Kolumbie.
Po rozpadu komunistického režimu stály politické špičky svobodného Československa před naléhavou otázkou. Jak přejít z plánovaného na tržní hospodářství, když drtivá většina majetku zůstala v rukou státu a mezi lidmi nebyl prakticky žádný kapitál.
Investiční kupóny podobné potravinovým lístkům
Tomáš Ježek: „Vzpomněli jsme si, jako děti, že jsme znali ještě potravinové lístky, tak jsme si říkali, lidi budou mít nějaké poukázky, lístky a ty by se daly za ty akcie vyměňovat. Tak se to zrodilo.“
Výsledkem byla kuponová knížka. Za tisíc třicet pět korun dostal každý dospělý občan deset kuponů po sto investičních bodech a možnost nakoupit za ně akcie státních firem. Z oranžové knížky podepsané federálním ministrem financí Václavem Klausem se stal bestseller. Každý chtěl být držitelem investičních kuponů - takzvaným DIKem. Díky masivní kampani investičních fondů se jen do první vlny kuponové privatizace zapojilo 8,5 milionu lidí. Daleko víc než její autoři předpokládali. Podle statistik na jednu kuponovou knížku připadly v první vlně privatizace akcie v hodnotě zhruba pětatřiceti tisíc korun. Ve druhé vlně, která už se týkala jen Čechů, asi 25 tisíc korun.
Miroslav Ševčík: „Žádného jiného druhu privatizace by se takové množství lidí nemohlo zúčastnit. Naprostá většina držitelů investičních kuponů na kuponové privatizaci vydělala.“
Kuponová privatizace skončila v prosinci 1994. Za tu dobu odstátnila kolem tisíc osmi set společností v hodnotě stovek miliard korun.
Privatizovalo se i jinde, český unikát použili v Bosně, či v Ázerbájdžánu
Privatizovalo se též v sousedních státech - v Polsku a v Maďarsku se bývalé státní podniky změnily na akciové společnosti a dostávaly se v případě Polska do rukou svých manažerů, v případě Maďarska hlavně k zahraničním investorům. V obou případech změna vlastnických poměrů proběhla výrazně pomaleji, než v Česku.
Martin Mařík: „Pravda je ta, že v uplynulých deseti letech mělo Maďarsko, Polsko víc práce, s tou privatizací, ale my v Česku jsme měli a možná ještě máme víc práce zahladit následky.“
Českým unikátem - privatizaci pomocí kupónů - se inspirovala například Bosna a Hercegovina. Západem podporovaný proces ale skončil po čtyřech letech fiaskem. Kuponovou privatizaci si vyzkoušelo také Chorvatsko, Rumunsko nebo Bulharsko. Nejznámější je ale inspirace kuponovou privatizací v Ázerbájdžánu už proto, že v ní svou roli sehrál i Viktor Kožený. Ten tehdy vsadil na privatizaci ropných a plynárenských společností. I tady chtěl vydělat desetinásobek. Získal si americké investory a kuponové knížky začal skupovat ve velkém. Plány mu ale překazil tamní prezident Gejdar Alijef. Velké podniky si nakonec stát nechal a ze slibovaných miliardových zbyl jen zlomek. Koženého, který skončil na Bahamách, obvinili ze zpronevěry a úplatkářství. Bahamský vrchní soud ale jeho vydání do Spojených států odmítl.
