Praha – V Česku je stále složitější vymáhat pohledávky. Podle inkasních agentur, které to mají v popisu práce, je totiž průměrná výše dobývané pohledávky čím dál tím nižší – loni dosáhla pouhých čtrnácti tisíc korun. Krize totiž firmy nutí zaměřit se i na drobné dlužné částky. Mezi dlužníky navíc přibývají fyzické osoby a domácnosti. Inkasní agentury ročně zpracovávají přes dva miliony pohledávek celkem za zhruba 27 miliard korun.
Oproti loňskému roku sice průměrná vymáhaná částka klesla skoro o polovinu, počet vymáhaných dluhů se však nesnížil. „Ten propad je zhruba o nějakých necelých 40 procent. Neznamená to však, že by počet pohledávek klesnul. Tento rozdíl ve výšce průměrné pohledávky, kterou vymáháme, vnímáme jako důsledek toho, že se věřitelé lépe starají o své pohledávky a dávají do správy i nižší pohledávky, kterým se předtím nevěnovali,“ vysvětluje prezident Asociace inkasních agentur Vladimír Gazárek.
Na druhou stranu ale firmám dala krize velkou lekci, a tak se často snaží řešit problémy s dlužníky po dobrém. Stále tvrdší konkurence v mnoha oborech je totiž vede k přehodnocení požadavku na inkasní procesy. Místo co nejrychlejšího vymožení dluhu vystupuje do popředí zájem vyřešit situaci s dlužníkem tak, aby nadále zůstal klientem. „Jsme přesvědčeni, že tento trend povede k hlubokým změnám principů spolupráce věřitelů s inkasními agenturami. Zároveň se domníváme, že řada inkasních agentur je připravena pomoci věřitelům udržet si dlužníky jako klienty i do budoucna,“ míní manažer poradenství finančních rizik Ernst & Young Radek Laštovička.
Za vymožení pohledávky si připlatí věřitel
Jenže vymáhání pohledávek není levné. Doba vymožení dluhu se však zkracuje. Podle Gazárka je tato činnost i tak čím dál náročnější. Nejprve se inkasní agentura na dlužníka obrací telefonicky. Pokud takový postup nezabírá, následuje elektronická nebo poštovní komunikace. K osobní návštěvě inkasního inspektora pak správce pohledávek přistupuje jako k poslednímu kroku. „Kombinace těchto způsobů by měla přinést ten kýžený výsledek, tedy vymožení pohledávky,“ tvrdí Gazárek. „Největší problém je, když dlužníci nechtějí komunikovat. To je nejčastější problém a tím samozřejmě škodí jen sami sobě. Pokud se nedohodne ani se mnou, tak samozřejmě následuje soud a pak to řeší exekutor,“ upozorňuje regionální inspektor Tomáš Dixa.
Vladimír Gazárek:
„Jednotlivé fáze vymáhání pohledávek se zkracují. V mimosoudní fázi jsme kdysi sledovali trend, že tato fáze trvala šest a více měsíců. V dnešní době se to zkracuje, hovoříme o mimosoudní fázi, povězme, v délce čtyř až třeba šesti měsíců a následně přechází pohledávka do fáze soudního vymáhání.“
„Mobilní operátoři, banky, pojišťovny – to jsou typičtí věřitelé,“ tvrdí odborník. Dodává však, že se na agentury obracejí nejrůznější klienti a požadují vymožení různorodých dluhů. „K hlavním věřitelům patří společnosti, které mají bohatou klientelu po celé republice,“ zobecňuje však Gazárek trend.
I pětiprocentní úspěšnost je někdy výborný výsledek
„Úspěšnost je různorodá. Je závislá na věřiteli a na tom, jaké činnosti předtím vykonával, na tom, jak je stará pohledávka. Proto máme věřitele, kteří jsou spokojení i s pětiprocentní úspěšností, ale i ty, kteří nejsou spokojeni ani se sedmdesátiprocentní úspěšností,“ vysvětluje Gazárek.
Ať je úspěšnost jakákoliv, za služby inkasních agentur si vždycky připlatí věřitel. To je podle Gazárka jedna ze slabin, kterou trpí česká legislativa. Poplatky v mimosoudním vyrovnání totiž nejsou českými zákony nijak upravené. Nyní může navíc pohledávky spravovat každý. „A to vnímáme v rámci Asociace inkasních agentur jako nepříliš šťastné řešení,“ uzavírá Gazárek.
