Kuponová privatizace dodnes vyvolává různorodá hodnocení. V pořadu Devadesátka ČT24 o této formě privatizace – kdy se stát částečně nebo úplně zbavil více než dvou tisíc podniků – hovořil její duchovní otec, ekonom Dušan Tříska. S většinou dalších hostů se shodl na tom, že ač měla své mouchy, svého cíle – rozdělit majetek mezi lidi – dosáhla. A to, že pro některé z nich měla i bolestný konec, bylo dáno zejména tím, že po dobu prvních pěti let probíhal tento „obchod“ bez dozoru.
Geniální, nebo jen sporný tah? Kuponová privatizace dodnes názorově rozděluje
Před čtvrt stoletím začala kupónová privatizace (zdroj: ČT24)
Kuponová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992 až 1994. Každá vlna měla předkolo, v němž lidé mohli svěřit své investiční body některému z privatizačních fondů (fondy poté investovaly svěřené kupony), a několik kol – první vlna pět, druhá šest.
Dušan Tříska (na snímku z roku 2006)
Skutečnými hybateli a nakonec i vítězi kuponové privatizace se ale v průběhu času staly privatizační fondy. Nejprve se jim díky masivní reklamní kampani (například pověstná „jistota desetinásobku“ Harvardských fondů Viktora Koženého) podařilo zlomit počáteční nedůvěru občanů a zajistit jejich masivní účast. Nejúspěšnějším byznysmanem vzešlým z kuponové privatizace je Petr Kellner, jehož majetek se odhaduje na čtvrt bilionu korun. Nyní je šéfem skupiny PPF.
Občané také ve velké míře fondům důvěřovali více než vlastnímu úsudku a svěřili jim své investiční kupony – v první vlně přes 71 procent všech investičních bodů, ve druhé 64 procent.
Někteří lidé na kuponové privatizaci vydělali, jiní prodělali, ale řada dalších už v dnešních dnech ani neví, zda nějaké akcie kdy měla nebo případně ještě má a v jaké hodnotě.
Pře českých prezidentů
Dohady o odkaz kuponové privatizace lze najít také ve sporech pozdějších českých prezidentů. Podle Miloše Zemana nepřinesla podnikům reálné soukromé vlastníky. Podniky často řídili úředníci privatizačních fondů, kteří neměli zájem ani dostatečné informace pro koncepci dlouhodobého rozvojové strategie firem.
Podstatnou chybou kuponové privatizace bylo podle Zemana to, že nepřinesla do podniků dodatečný rozvojový kapitál. Podniky se zadlužily u bank, ale nebyly schopny splácet privatizační úvěry. Bylo jen otázkou času, kdy se ocitnou ve vážných odbytových a výrobních potížích, uvedl Zeman v roce 1999 pro časopis Ekonom.
Naopak Václav Klaus ve stejném časopise označil nedostatek kapitálu v rámci kuponové privatizace, a tedy vynucené „žití na úvěr“, jako nezbytné v situaci, která tu byla. Pro drtivou většinu privatizovaných podniků podle něho neexistovali zahraniční zájemci, kteří by chtěli přinést svůj vlastní kapitál.
„O myšlenku kuponové privatizace jsem ochoten přít se do konce světa. Její přínos bych lehce obhájil,“ uvedl pak před dvěma lety podle agentury ČTK Klaus, který byl ministrem financí ve federální vládě, která tuto metodu privatizace připravila. Základem procesu privatizace byla podle něj rychlost, nikoliv maximalizace výnosů. Zdůraznil rovněž tehdejší potřebu omezení role státu v ekonomice. „Svoboda byla hlavním přínosem, o ni nám primárně šlo. My lidé pravicového myšlení jsme od začátku důvěřovali člověku,“ dodal.
obrázek
Pocit podvodu
Kuponová privatizace přinesla také některým lidem pocit, že byli podvedeni a později i okradeni, protože nefungoval dostatečný dohled úřadů. To komentoval v roce 1997 tehdejší ministr financí Ivan Pilip. „Lidé by lépe přijali snížení životní úrovně než pocit, že byli podvedeni, že jsou okrádáni, že někdo zbohatl podvodným jednáním a že si stát nevybudoval systém regulace, který by nedovoloval, aby toto podvodné jednání zůstalo nepotrestáno a tolerováno,“ uvedl v interním materiálu ministerstva, který získala agentura ČTK.
V průběhu kuponové privatizace byl podle materiálu zaznamenán velký počet případů, kdy se osoby nebo skupiny osob obohatily, získaly značný finanční prospěch na vrub ostatních občanů.
Tříska: Tento grandiózní projekt nakonec dopadl nevysvětlitelně dobře
„Neříkám, že jen u nás byl ten náš projekt úžasný úspěch, ale celá střední a východní Evropa se s tím problémem, který je grandiozní, protože to byl proces, kdy se půlka kontinentu obracela vzhůru nohama, poradila neuvěřitelně dobře. A dodnes bych řekl téměř nevysvětlitelně dobře. A my ze všech nejlépe, “ usmívá se ekonom, bývalý náměstek ministra financí a duchovní otec kuponové privatizace Dušan Tříska.
Proč byla vlastně privatizace nutná? „Privatizace byla základem a jádrem toho, čemu říkáme transformace společnosti. My jsme zdědili reálně socialistickou ekonomiku a ty procesy, které musíte provést, například liberalizaci cen, musíte makroekonomicky stabilizovat ekonomiku, musíte provést daňovou reformu, tyto zásadně elemetnární věci. Ale fundament změny je změnit vlastnické struktury výrobních prostředků,“ dodává na vysvětlenou Tříska.
A když s touto myšlenkou na velkou kuponovou privatizací, která, jak připomíná, není sama o sobě originální, ale pochází od dvou polských autorů, přišel v únoru roku 1990 za tehdejším ministrem financí Václavem Klausem, jeho první slova byla: „To je ta největší pitomost, jakou jsem kdy slyšel.“ Což však volně přeloženo podle Třísky znamená, že debata na dané téma je možná.
„A už o 14 dní později, kdy jsme já i on byli součástí legendrání cesty Václava Havla do Ameriky, tak tam už jsme na všech přijetích, co jsme měli, říkali, že budeme privatizovat metodou masové privatizace a najdeme metodu, jak majetek rozdělit mezi lidi,“ vzpomíná Tříska.
obrázek
Důvodem, proč ale to, co tak slibně začalo, pro některé tak smutně skončilo, byl podle bývalého ministra privatizace při Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR Tomáše Ježka prostý fakt, že celému procesu od začátku chyběl dozor.
„Chyba byla v tom – a to nebyla má odpovědnost, ale federálního ministra financí, že dozor nad kapitálovým trhem měl pětileté zpoždění. Tedy že poté, co byly akcie rozdány mezi obyvatelstvo pomocí kuponů a byl spuštěn obchod s nimi, tedy kapitálový trh, tak že ten trh probíhal pět let bez dozoru,“ říká Ježek.
Komise pro cenné papíry, jakožto dozorový orgán, byla zavedena až po pěti letech, připomíná. „A tak se kradlo. Ale pozor, loupež to sice byla, ale kradli mezi sebou již lidé, nešlo to ze státního majetku. Už tak jednali ti noví akcionáři, mezi nimi byli hoši, kteří okrádali ostatní, ale už to byl soukromý majetek,“ dodává Ježek.
Způsoby velké privatizace – byla by jiná cesta pro Česko lepší?
Profesor Jan Švejnar, který je ředitelem Centra pro globální hospodářskou politiku na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a zároveň vedoucím projektu think tanku IDEA Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR souhlasí s tím, že problémem byl chybějící silný právní rámec. „Já jsem navrhoval již od konce roku 89, na začátku roku 90, že první věc, která se musí udělat, je vytvořit nový silný právní rámec, a až v jeho rámci, teprve tedy až bude vytvořen, vyzkoušen a bude funkční, tak aby se děly všechny velké reformy, a zvláště ta, která je ohledně privatizace,“ říká.
I tak ale podle něj česká cesta privatizace dopadla v zásadě dobře. Základní cíl – mít nové vlastníky, to splnilo. Otázkou podle něho jen zůstává to, zda provedený způsob byl ten nejlepší, jaký být mohl. Podle něj byl totiž zbytečně složitý.
„Nejprve byla vlastně vytvořena paralelní měna, tzv. kupony, a lidé si je museli koupit a pak je měnit na akcie či dluhopisy. A to vše dělalo obyvatelstvo, které nemělo a ani nemohlo mít finanční gramotnost tržního hospodářství. Takže systém byl velmi náročný a pro mnoho lidí semozřejmě i prodělečný, pro některé jen náhodně výhodný, a ti, kteří měli více informací, tedy třeba ti, co dělali v různých podnicích zahraničního obchodu a chápali tržní hospodářství, měli ohromnou výhodu,“ hodnotí Švejnar.
Já si myslím, že tím, že tam nebyl vytvořen silný právní rámec, tak to vedlo k defraudacím všeho možného typu.
Alternativou byla podle Švejnara cesta, kterou se vydalo Maďarsko. „Tam prodávali jeden podnik po druhém a za co nejvyšší cenu. Skončili v roce 96 a my v roce 95 – takže to nebyla o moc pomalejší cesta,“ přípomíná, protože toho se mnozí v Česku obávali, že by se při jiném zůsobu privatizace celý proces příliš zbrzdil.
„Já jsem navrhoval něco na způsob privatizace masové. A to ve smyslu toho, že by se podniky přeměnily na akciové společnosti, kdy minoritní podíl, tedy něco pod 50 procent, by byl rozdán všem občanům v podobě sad akcií podniků. Což by znamenalo, že každý by vlastnil trochu od každého podniku v Česku a nemusel by kupovat kupony, nemusel by je měnit na určité akcie podniků, o kterých by nevěděl, jak budou fungovat. To by byl systém jednodušší a velmi rychlý,“ konstatuje.
obrázek
Přes všechny výhrady, které směrem ke způsobu velké privatizace v Česku zaznívají, však i Ivan Pilip, ekonom a bývalý ministr financí, míní, že český model byl poměrně dobrý a že mířil na cíl, tedy velmi rychlé odstátnění ekonomiky. „Co asi mělo být ale děláno ve větším procentu případů, zejména ve srovnání s tím počtem podniků, které nakonec šly do kuponové privatizace, tak byl prodej nějakému zahraničnímu kapitálu,“ říká Pilip. A jako pozitivní příklad zmiňuje napříkald mladoboleslavskou Škodu.
„Nicméně je potřeba si uvědomit, že to hodnotíme z dnešního pohledu. Ale podstatné pro tehdejší dobu byly i nálady v tehdejší společnosti, co bylo reálné a co prosaditelné. A z toho pohledu asi ta kombinace metod, jak nastala, byť nebyla zcela optimální, tak k cíli v těch jednotlivých zemích vedla nejrychleji,“ dodává Pilip.
A komentátor serveru Echo24.cz Petr Holub také připomíná, že byť zcela určitě došlo během privatizace k významným podvodům a lidé přišli o miliardy korun, tak možná více bylo paradoxně případů, kdy privatizace nedokázala vygenerovat schopného správce. „Firmy se pak dostaly do konkurzu a asi třetina jich pak zkrachovala,“ zamýšlí se Holub.