Evropa vstoupila do letošního roku nečekaně dramaticky. Agentura Standard & Poor's počátkem ledna snížila devíti státům včetně Francie a Rakouska rating, následkem čehož klesla hodnota cenných papírů dotčených států a peníze, které si půjčovaly na finančních trzích na svůj provoz, notně podražily. Agentura tím dala najevo jediné: bez systémových změn není vůči dluhové krizi, jež otřásala eurozónou a s ní celou unií, žádný člen imunní. To nejhorší však mělo teprve přijít.
Už třetím rokem od vypuknutí krize totiž jako by se EU každým svým krokem spíš přiblížila vlastnímu rozpadu než jej vždy o kus nechala za sebou. Přestože celý finanční svět volal po strukturálních zásazích – ať už jedni po řízeném odchodu Řecka z eurozóny, či druzí po zřízení společných evropských dluhopisů – unie jen přihazovala peníze a měnila slovník.
Na počátku právě končícího roku tomu nebylo jinak. Řecko po mnohahodinové vypjaté debatě a prorokování konce EU četnými komentátory dostalo druhý záchranný balík úvěrů – ve výši 130 miliard eur – a šéfové sedmadvacítky si slíbili, že se budou chovat úsporně, proti zadlužování si pořídí brzdu v zákoně a budou kontrolovat návrh rozpočtu těch zemí, které povolí. Slib dostal jméno dohoda o fiskální odpovědnosti a s výjimkou Velké Británie a Česka se k ní připojily všechny země EU. ČR se nepřidala přesto, že se Nečasova vláda ke stejným věcem zavázala ve svém programovém prohlášení dva roky předtím.
Dolů…
To bylo na jaře. Jak se blížilo léto, začalo být na kontinentě horko. Španělsko požádalo unii v červnu o pomoc pro své banky zanesené nesplacenými hypotékami a ta krátce poté uvolnila 30 miliard eur. Jenže to pro čtvrtou největší ekonomiku eurozóny a pátou největší celého společenství znamenalo velmi krátkodobou infuzi. Na dlouhodobé kapačky pro Španělsko v řádu bilionů eur EU neměla. Tehdy poprvé znervózněli dosud klidní analytici, například Nouriel Roubini, který předpověděl kolaps amerického hypotečního trhu, a řekli, že je to buď-anebo. Buď Evropané přistoupí k systémovému řešení, nebo EU míří ke dnu.
Tehdy k němu také poprvé přistoupila. Červnová schůzka lídrů bloku skončila rozhodnutím, že ze stálého záchranného fondu eurozóny (ESM) se budou moci přímo rekapitalizovat banky. Tenhle zdánlivě technicistní verdikt měl zásadní význam. Dosavadní praxe totiž byla taková, že o peníze pro své banky vždy žádaly vlády a bankám je pak půjčovaly. Nové půjčky ale zvyšovaly zadlužení státu a státy si kvůli horším makroekonomickým ukazatelům půjčovaly na trzích za dražší peníze. To dále prohlubovalo celkový dluh země, prodražovalo obsluhu dluhu a tak dále.
- Eurozóně dochází dech zdroj: ČTK/imago stock&people http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/42/4200/419913.jpg
- ECB a české banky zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/43/4219/421897.jpg
- Euro autor: Maximilian Schönherr, zdroj: ČTK/DPA http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/42/4172/417128.jpg
- Ilustrační foto autor: Capital Pictures, zdroj: ISIFA http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/42/4195/419403.jpg
… a nahoru
Dohoda o přímé rekapitalizaci tenhle začarovaný kruh přeťala, protože banky nyní mohou žádat přímo ESM, aniž by to zhoršovalo rating dané země. Bezprostředně po oznámení dohody na konci června proto Španělsku klesl úrok z dluhopisů s kratší dobou splatnosti, euro posílilo vůči dolaru nejvíce za předchozí tři čtvrtě roku a na trzích zavládl relativní klid, který vydržel několik týdnů.
Vlastně přesně do doby, než přišel druhý zásadní krok. Evropská centrální banka (ECB) na počátku září sdělila, že bude nakupovat krátkodobé dluhopisy nejzadluženějších států. Jako podmínku nákupu stanovila, že země bude souhlasit s podmínkami pomoci a požádá o peníze také z ESM – ten mimochodem začal platit na začátku října a první, komu půjčil peníze, byly španělské finanční domy.
Důvod tahu ECB byl stejný jako v případě rozhodnutí o přímé rekapitalizaci bank: zajistit státům a bankám topícím se v dluzích nižší úrok z půjček, tedy levnější peníze. Oba kroky vyvolaly vlnu kritiky a zejména pak nákup dluhopisů ECB. Banka tím totiž vstoupila na pole fiskální politiky, byť má střežit jen monetární – stala se tak žalobcem a obhájcem v jednom. Kýžený efekt se však dostavil: rozhodující hráči na finančních trzích tím uvěřili šéfovi ECB Mariovi Draghimu, že udělá, „cokoli bude třeba“ pro záchranu eurozóny. Cena za půjčky Španělsku a Itálii od té doby dramaticky poklesla.
Ještě dýcháme
Jarní souhlas států s kontrolou národního rozpočtu zadlužené země rozfoukal opakující se debatu o ztrátě suverenity jednotlivých členů společenství a o tom, že unie míří k federaci. Byť zastánci co nejvolnější EU stříleli mimo, přesto rok 2012 vstoupí do dějin jako doba, kdy Evropané udělali největší integrační krok od vzniku společné měny v roce 1999.
Nebude to ale kvůli dohodě o rozpočtovém dohledu. Dokonce ani proto, že k federalizaci, jejíž obrysy představí v roce 2014, vyzval v září v projevu před europoslanci šéf Evropské komise José Barroso a krátce poté ho společnou výzvou v několika evropských denících podpořili ministři zahraničí devíti států a na papíru vše vypadá ambiciózně (společná armáda, jedna obranná politika, přímo volený prezident EU, který by osobně jmenoval členy své evropské vlády, atd.). Bude to kvůli růstu pravomocí těch institucí, které fungují na federálním, a nikoli národním principu. Jde jednak o fond ESM, který bude sám bez řízení vlád očišťovat banky, a hlavně pak ECB.
Evropská centrální banka získala prosincovou dohodou na vzniku bankovní unie novou roli hlavního dozorovatele nad finančními ústavy v eurozóně a přes majetkové vazby potažmo i na klíčové domy stojící mimo ni. Společný dohled je teprve v zárodku, ale nic to nemění na tom, že lídři eurozóny dali ECB pravomoc konat podle toho, co bude potřebné pro celek bez ohledu na národní hranice – tedy například i povolit bankovní operaci, která by mohla domovské zemi uškodit, zbytku však prospět.
Právě v obavě kvůli znevýhodnění českých bank, které jsou z drtivé většiny dceřinými společnostmi velkých zahraničních hráčů, chtěla Nečasova vláda bankovní unii vetovat. Když však získala příslib od zbytku EU, že bankovní unie nebude pobízet k podobným „nepřátelským operacím,“ veto stáhla. Společný dohled tak poběží i bez účasti Čechů. Stejně ostatně dopadl ESM: prezident Václav Klaus odmítl záchranný fond za Česko ratifikovat, zdejší souhlas však nebyl nutný a ESM od října běží.
Výše zmíněné kroky směřující k upevnění celku komentátoři evropského dění vesměs zhodnotili jako projev sebezáchovy Evropy a – jak napsal týdeník The Economist – na unijní standard byla mnohá rozhodnutí přijata „oslepující rychlostí“.
Že EU ještě dýchá, dokazuje i to, že je stále pro okolí přitažlivým spolkem a rozšiřuje se. Letos v lednu schválili Chorvaté v referendu vstup do unie a připojit by se měli v červenci 2013. V březnu pozvala EU mezi sebe Srby, kteří začínají vyjednávat o členství, a připojit se chystá také Island.
