Zelený čtvrtek je prvním dnem, kdy se připomíná Kristovo třídenní utrpení a vzkříšení. V katolických kostelích budou kněží při večerních mších mýt nohy vybraným mužům, jako to dělal Ježíš apoštolům. Ráno také naposledy zazněly kostelní zvony a nahradí je řehtačky a klapačky.
Velikonoční hrkání patří do velikonočního Svatého týdne už od nepaměti. Tradice se na vesnicích dodržuje dodnes. Děti s hrkačkami vyrážejí na obchůzky například v Dolních Věstonicích. Zvony umlknou až do Bílé soboty, protože symbolicky odlétají do Říma.
Se Zeleným čtvrtkem se pojí také řada lidových obyčejů. Nejrozšířenějším je konzumace zelené stravy. Lidé jedí například špenát, zelí, kopřivy, zelí nebo bylinky, aby byl člověk celý rok zdravý.
V českých zemích se pečou v tento den jidáše, což je velikonoční kynuté pečivo. Dělají se z něj různé tvary – bochánky, preclíky, pletýnky, věnce, nejčastěji ale spletené provazce. Měly připomínat provaz, na kterém se Jidáš, který zradil právě na Zelený čtvrtek Ježíše Krista a vydal ho římským vojákům, ze zoufalství nad svým skutkem posléze oběsil.
Po Zeleném čtvrtku následuje Velký pátek, připomínka dne, kdy Kristus zemřel na kříži. Bílá sobota, den pobytu Krista v hrobě, nočními obřady přechází v neděli, kdy se slaví zmrtvýchvstání.
