Po třech měsících se znovu otevřely denní stacionáře pro seniory i lidi s postižením. Dle vládních nařízení jde o další krok v rámci rozvolnění opatření proti koronavirové nákaze. Právě výpadek těchto služeb byl pro rodiny mimořádně náročný.
Znovu se otevírají denní stacionáře, jejich zavření bylo pro klienty obzvlášť náročné
Mnozí lidé přivádějí do podobných zařízení své blízké proto, že jsou sami už vyčerpaní a potřebují pomoct. Během pandemie o tuhle možnost na několik měsíců přišli. Stacionáře přitom pomáhají starším lidem žít déle doma. Celodenní program pomáhá seniorům například cvičit paměť i běžné návyky.
Stacionáře pomáhají také méně soběstačným lidem. Často jde o klienty se zdravotním, mentálním nebo tělesným postižením. Pravidelná péče zlepšuje jejich zdravotní stav a pomáhá jim se i sociálně začlenit.
Stacionář pomáhá s běžnými úkony
Například seniorka Pavlína Matiášová do stacionáře chodí už rok, čtyřikrát týdně. Čtrnáct let se o ni doma stará dcera. Čas spolu tráví rády, jenže dcera stále pracuje a potřebuje s péčí pomoci; penzistku trápí špatná paměť, diabetes i srdeční vada.
„Byla jsem ráda, že jsem se mohla vrátit, protože jsem měla strach, že zase hůř chodím, už mám menší návyky,“ pochvaluje si návrat do stacionáře paní Matiášová. „Uvědomila jsem si, že jsem začala (něco dělat) a přestala vnímat. Já si třeba nachystala jídlo, ale zapomněla jsem na něj. Jsem ráda, že se sem vrátím, že mě to nabudí,“ dodala.
Centrum pro seniory Clementas Kolín mohou klienti využívat třeba jen některé dny v týdnu, jiní jsou zde v rámci pobytových odlehčovacích služeb, tedy i přes noc. Denní program měli hned od prvního dne nabitý, cvičili paměť, rehabilitovali a došlo i na pečení. U toho mluvili o náročné karanténě.
Přesně po sto dnech se setkala s kamarádkami i Milada Písařová z Plzeňska. Z dvaceti se jich vrátilo 18. „Nepřekonatelný, to jsem si říkala: ještě týden a skončím na psychiatrii, sem přijdu a obživnu,“ popsala náročnou karanténu seniorka Milada Písařová.
Ředitelka denního stacionáře Kristián v Přešticích Michaela Cimická uvedla, že mezi jejich klienty nebyl nikdo, kdo by se nechtěl vrátit.
Ve stacionáři v Třešticích je klientům k dispozici také farář Jan Satke. Jeho služby využívali nejen senioři, ale i jejich rodiny. Ten uvedl, že po návratu začali klienti opět mluvit, začali si vzpomínat, změnili se a omládli.
Sociální služby chyběly i rodičům s dětmi
Učitelka Jana Brůmová má sedmiletá dvojčata. Tři měsíce s nimi byla doma. Obzvlášť pro syna Dana, který má autismus, to bylo velmi náročné období. „Docházíme třikrát týdně pravidelně na plavání, cvičení, na nácviky sociálních dovedností a logopedii. Už docházíme a je to znát, je klidnější, dokáže se tam vyventilovat,“ pochvaluje si Brůmová.
Některé rodiny mají stále strach z nákazy. V sociálních zařízeních je proto zatím menší zájem u nových klientů.