Praha – Občanské sdružení Post Bellum vyhlásilo velkou prázdninovou soutěž, která vyzývá žáky středních škol, aby se pokusili zaznamenat třeba vyprávění své babičky či dědečka, a podělili se tak o rodinné příběhy i s těmi, kteří to štěstí nemají a nemohou slyšet autentické vzpomínky těch, kteří si nedávné dějiny ještě pamatují. Do projektu, který reaguje na často nedostatečnou výuku moderních dějin, se zapojila i Česká televize a zúčastnila se hned prvního nahrávání.
Do dokumentárního cyklu Příběhy 20. století, který vysílá Český rozhlas, se může zapojit každý občan České republiky starší 13 let. Ve velké prázdninové soutěži lze vyhrát až 50 tisíc korun a k tomu nejmodernější techniku. Příběhy budou hodnotit dvě komise. První je složená především z historiků a publicistů. Ta bude zkoumat, jak je příběh zpracován a jak se shoduje s historickými fakty.
- Petr Fiala, ministr školství: „Někde - výuka moderních dějin - končí druhou světovou válkou a to je něco, s čím se nemůžeme spokojit.“
Nahrávat a hlavně shromažďovat vzpomínky pamětníků nacistické i komunistické totality začali členové skupiny Post Bellum před víc než deseti lety. „Pakliže si má mladá generace vytvořit názor na období totalit dvacátého století - nutně potřebujeme jejich příběhy,“ tvrdí historik a ředitel společnosti Post Bellum Mikuláš Kroupa.
- O velké prázdninové soutěži mluvil ve vysílání Radiožurnálu provozní ředitel Post Bellum Jan Polouček :„Z tohoto prvního kola vzejde patnáct soutěžních příspěvků, které potom v druhé komisi hodnotí zástupci médií. Nejenom zástupci z Českého rozhlasu, ale i další mediální partneři soutěže - Česká televize, Mladá fronta Dnes a idnes.cz.“
Všechny informace a registraci do soutěže najdou zájemci na webu Příběhy 20. století.
Markéta Nováková, pamětnice
„V roce 1941 začaly ty transporty, nevěděli jsme, kam jedeme, ani co tam bude.“ O transportu smrti, kam dobrovolně následovala svého muže, se jí zdá dodnes. V Osvětimi se jen náhodou dostala do pracovní skupiny, a tak na rozdíl od jiných přežila. „Každý dostal jeden kavalec a vedle něj jsme si mohli dát ten jediný kufr, co jsme měli.“
