Praha - Po těžké nemoci zemřel v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně Jaroslav Šabata. Aktivní účastník Pražského jara, disident, signatář i mluvčí Charty 77 a v letech 1990 až 1992 ministr Vlády České republiky za Občanské fórum skonal krátce po půlnoci. Informaci přinesl server iDNES.cz. Šabata byl několikrát i hostem České televize. V roce 2001 například spolu s Bohumilem Pečinkou vystoupil v Klubu Netopýr, v roce 2008 vzpomínal v pořadu Srpnová noc na rok 1968. Dokument režiséra Víta Janečka: Dějiny Jaroslava Šabaty odvysílá ČT dnes ve 20:55 na ČT2.
Politolog Jaroslav Šabata se narodil 2. listopadu 1927 v Dolenicích, po válce vstoupil do Komunistické strany Československa. V 50. a 60. letech působil na katedře psychologie na brněnské univerzitě. Ve straně byl jedním z nejaktivnějších účastníků obrodného procesu a nebál se jít ani proti partajním pohlavárům. V srpnu 1968 byl ale za odpor proti vstupu okupačních vojsk zbaven všech funkcí a musel odejít i z fakulty. V roce 1970 byl pak z KSČ vyloučen a pracoval manuálně jako železář-betonář.
Erazim Kohák: „Byl komunistou historickou náhodou. Byl to člověk s velice silným sociálním svědomím… On si přál, aby nová poválečná republika nebyla už jako ta stará, aby zachovala všechno dobré, ale byla to republika sociální spravedlnosti… Nikdy nezměnil svůj postoj, ale změnilo se jeho okolí. Zastával stejné ideály v Pithartově vládě, v Ústředním výboru KSČ i v roce 1948.“
Začátkem 70. let založil Šabata skupinu Komunisté v opozici. Za činnost proti normalizaci byl dvakrát vězněn. Poprvé od roku 1971 do roku 1976 za podvratnou činnost, podruhé mezi lety 1978 až 1980 za údajný útok na veřejného činitele, když se policie snažila zabránit pohraničnímu setkání československých a polských nezávislých aktivistů na Sněžce. „Policajt ho urážel, nadával mu a dokonce mu dal facku. Jaroslav mu ji vrátil, říkal, že si člověk může nechat líbit ponížení svojí důstojnosti jenom do jisté meze,“ vzpomínala publicistka Petruška Šustrová.
V roce 1978 se stal mluvčím Charty 77, kterou už dříve i podepsal. V roce 1988 spolu s Rudolfem Battěkem inicioval vznik předního protirežimního Hnutí za občanskou svobodu, jehož provolání podepsalo nebývalé množství občanů, což předznamenalo i převrat v listopadu 1989.
Po revoluci působil ve vrcholné politice, stal se představitelem Občanského fóra a poslancem Federálního shromáždění. V letech 1990-1992 byl ministrem bez portfeje ve vládě Petra Pitharta. Později se stal zahraničněpolitickým poradcem ČSSD, jejímž byl členem.
