Vleklá první světová válka, hlad, nemoci, špatné zásobování i myšlenky říjnové revoluce. To vše zasáhlo v roce 1918 rakousko-uherskou monarchii. Vojáci už měli všeho dost a rostly nepokoje. Nejvýznamnější z celé řady vzpour začala přesně před 100 lety v černohorské boce Kotorské. V zálivu tehdy kotvilo na čtyřicet lodí a tisíce námořníků, mezi nimi i Češi. Povstání ale bylo později potlačeno a jeho vůdci byli popraveni. Jen o několik měsíců později se však vojáci vzbouřili i v Rumburku. Šlo tehdy o vůbec největší protiválečné vystoupení na českém území.
Vzpoury na Jadranu se účastnilo šest tisíc zejména slovanských námořníků z asi čtyřiceti lodí. V dnešním Kotorském zálivu byl tehdy velký přístav rakousko-uherského válečného loďstva. Největší z lodí byl admirálský pancéřový křižník St. Georg (svatý Jiří) s posádkou 608 námořníků; z toho bylo 67 Čechů.
Na lodích byla velmi přísná morálka a námořníci měli velmi špatné podmínky. Proto se v lednu začalo připravovat povstání. Vše vypuklo 1. února v pravé poledne výstřelem děla z křižníku. Nejprve na ubytovací lodi Gäa, k níž se vzápětí přidala posádka velitelského křižníku.
Za mír a lepší stravu
Ke dvěma lodím se postupně přidávala většina lodí v zálivu. Podle svědeckých výpovědí ale první hodiny vzpoury připomínaly spíš operetu. Námořníci opojení náhlou svobodou i vínem házeli do moře stroje z kanceláří, tělocvičné nářadí, kotle s jídlem a v admirálské jídelně rozbíjeli porcelán.
Vzbouřencům se křižník podařilo rychle ovládnout a vypracovali devítibodový dokument s názvem Co chceme, pod který se autoři podepsali jako námořnický komitét. Požadovali okamžité uzavření míru, zlepšení stravy, více dovolených, právo národů na sebeurčení nebo zaručení beztrestnosti pro účastníky demonstrace.
Druhý den vzpoury byl předsedou komitétu zvolen rodák z Přerova František Raš (Franz Rasch). Ke vzpouře se ale nepřipojili pobřežní pevnosti a do zálivu se rychle začaly stahovat posily. Mezi námořníky postupně začala narůstat skepse a záliv byl nakonec dalšími loděmi uzavřen. 3. února se vzbouřenci pod tlakem okolností vzdali. Osm set námořníků bylo zatčeno a čtyřicet postaveno před válečný soud.
Čtyři vůdci vzpoury – František Raš a tři Jihoslované (Anton Grabar, Jerko Sisgorič a Mate Berničevič) byli 11. února 1918 popraveni. Když devětadvacetiletý Raš 7. února vypovídal před soudem, který mu přičítal, že vzpouru podněcoval a organizoval, bránil se slovy:
„Jaképak podněcování. Co tam ještě bylo k podněcování, když jsem až druhý den dopoledne přišel na Sankt Georg? Naopak, chtěl jsem akci navrátit charakter manifestace za mír, zabránit anarchii a dát jí určitý pořádek a organizaci.“
Rašova slova ale soudcům stačila, aby ho odsoudili k trestu smrti jako vůdce a podněcovatele vzpoury. Nevěřili mu, že přišel na loď až druhý den. Spolu s dalšími třemi námořníky byl popraven v šest hodin ráno ve vesničce Škaljari.
„Podle zápisů válečného soudu se choval pří líčení důstojně, svou úlohu na rozdíl od všech ostatních nepopíral a ve svém přesvědčení o správnosti boje za ideu míru setrval,“ uvedl námořní historik René Grégr, jehož otec v době služby u námořnictva Raše znal.
Interpretace vzpoury poplatné době
O charakteru vzpoury se ale ihned začaly vést spory. Zatímco rakouští a němečtí historici ji (do roku 1945) hodnotili jako rebelii nespolehlivých elementů slovanských národností, v Československu se za první republiky výročí oslavovalo jako akce slovanských námořníků za osvobození od nenáviděného režimu.
- rakouští a němečtí historici (do roku 1945): šlo o rebelii nespolehlivých elementů slovanských národností
- Srbské království: byla to bolševická rebelie
- ČSR: akce slovanských námořníků za osvobození od nenáviděného režimu
- ČSR po únoru 1948: jako důvod vzpoury se zdůrazňoval vliv říjnové revoluce v Rusku
- historik René Grégr: hlavní příčinou vzpoury byla touha po míru, všeobecná únava z dlouhé války a nevyhovující těžké sociální podmínky na lodích
Po únoru 1948 se jako důvod vzpoury zdůrazňoval hlavně vliv říjnové revoluce v Rusku. Raš byl popisován jako „uvědomělý socialista-revolucionář“, vzbouřenci „stáli pod rudou vlajkou revoluce“ a mezi námořníky prý vznikaly „ilegální revoluční organizace“.
Skutečné důvody vzpoury byly ale úplně jinde. Hlavním podnětem byla touha námořníků po míru a nespokojenost se sociálními podmínkami. „Komplikace se zásobováním, dlouhá a vlekoucí se válka, určité formy šikany, ponorková nemoc při službě na lodích, drakonické tresty vynášené některými nadřízenými a podobně. Ne vždy tam byl národní aspekt boje za samostatný stát,“ řekl už dříve v pořadu Historie.cs Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu.
Stehlíkova slova potvrzuje i Grégr. I podle něj nebyla hlavní příčinou vzpoury touha po revoluci, ale všeobecná únava z dlouhé války, volání po míru a nevyhovující těžké podmínky na lodích.
Ostatně sami iniciátoři tehdy před soudem akci nenazývali vzpourou, ale manifestací za mír. O říjnové revoluci v Rusku se v prostředí námořníků nevědělo prakticky nic, zato se vědělo o mírové nabídce nové ruské vlády i o poselství amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, které posilovalo naděje na mír.
Největší vzpoura na českém území
Vzpoura v boce Kotorské byla sice potlačena, ale šlo o významný doklad blížícího se rozpadu Rakouska-Uherska. Vzpoury nespokojených vojáků na jaře a v létě postupně propukaly po celém území monarchie. Jen několik měsíců po boce Kotorské došlo i k největšímu protiválečnému vystoupení vojáků na českém území za první světové války.
21. května 1918 se v Rumburku vzbouřili vojáci plzeňského střeleckého pluku rakousko-uherské armády. V čele povstalců stáli bývalí zajatci z Ruska, kteří byli po návratu ze zajetí opět zařazeni do armády.
Vojáci obsadili kasárna a město a poté zamířili na Českou Lípu. Jejich cílem bylo získat československé posádky v České Lípě a Novém Boru a společně táhnout na Prahu. Ve spojení s obyvatelstvem pak chtěli ukončit válku revolučním převratem. To jim ale nevyšlo. Vzpoura byla pod Chotovickým vrchem ještě téhož dne potlačena zmobilizovanými jednotkami generála Madera z Litoměřic.
Před soud bylo následně postaveno třicet jedna vojáků a deset z nich popraveno. Trest smrti původně dostalo ještě dalších 14 vojáků, rozsudek jim byl ale nakonec změnen na mnohaleté vězení. Z více než pěti set vzbouřenců bylo 116 vojáků za trest posláno na frontu a zbytek byl uvězněn v Terezíně. Z pevnosti byli podvyživení propuštěni až po vyhlášení Československa v říjnu 1918.
O rumburském povstání pojednává český film Hvězda zvaná pelyněk z roku 1964 režiséra Martina Friče. Scenárista Jiří Procházka se vzpourou inspiroval a natáčení z velké části probíhalo přímo v Rumburku. V hlavních rolích vojáků si zahráli Radoslav Brzobohatý, Jiří Sovák, Martin Růžek či Jan Tříska, vinárenskou tanečnici ztvárnila Jiřina Bohdalová.
Tři hlavní vůdci – František Noha, Vojtěch Kovář a Stanko Vodička byli zastřeleni 29. května na tehdejším hřišti za rumburským hřbitovem. Sedm dalších vůdců vzpoury (Jakub Bernard, Jiří Kovařík, Jakub Nejdl, František Paur, Jan Pelnář, Antonín Šťastný a Jindřich Švehla) bylo popraveno v Novém Boru v lese za hřbitovem.
Rumburský evangelický farář se o popravě zmiňuje v dopise, který napsal otci Stanka Vodičky. „Poprava sama byla provedena ohleduplným způsobem: oči byly zavázány, hlasitých povelů nebylo, nýbrž byly dávány znamením šavlí. Skoro neslyšně přistoupilo dvanáct vojínů ke každému ze tří odsouzenců – třesk! a okamžitě, beze všech útrap odebrali se všichni tři na věčnost…,“ cituje z dopisu Jindřich Marek na serveru luzicke-hory.cz.
Marek připomíná i dopis, kde o vzpouře mluví sám Vodička. Nadiktoval ho faráři v noci 28. května 1918 jen několik hodin před svou popravou. Zastřelen byl v Rumburku spolu s Nohou a Kovářem:
- „Hájil jsem vždy pravdu jako náš mučedník Hus a jsem odsouzen k smrti zastřelením, chtěl jsem dobro trpících bratří a své vlasti. Doba však není dosud zralá, ale pevně věřím, že není daleká. Trest smrti je mi milejším než vězeňská cela, kde bych bez duševního zaměstnání bídně hynul. Smrtí se mi uleví… Od svého mládí jsem byl zanícen pro věc pravdy, svobody a demokracie. Uvidíte, že moje idea přece jen zvítězí…“
Hrdinové socialistického státu
Interpretace vzpoury byly podobné jako u boky Kotorské. První republika mluvila o nacionálním aspektu. Komunistický režim zase vzpouru propagoval jako dozvuk říjnové revoluce. Režim hlásal, že čeští navrátilci z ruské fronty chtěli vytvořit socialistický stát.
Historici ale upozorňují, že vzpoura několika set vojáků byla živelná a jejím pravým důvodem byla stejně jako na Jadranu únava z války, hlad a špatné zásobování. Vedle nedostatku potravin si vojáci stěžovali i na nevyplacený žold. O špatných podmínkách se ostatně v pohlednici pro svou dívku napsané 21. května v den vzpoury zmiňuje desátník Josef Vater:
- „Drahá Filuško, jsem na výletě z Rumburka v Krásné Lípě. Hoši udělali dnes brajgl, v městě střílejí, revoluce. Ušel jsem včas všemu, poslechnuv tvého napomenutí. Bude asi krveprolití. Očekávám zde v klidu, přijde-li nějaké vojsko a co bude dál. Buď o mne bez starostí, ale jist životem doposud nejsem. Zajatci a rekruti, kteří byli přiděleni k maršce, i prý strojní pušky – žádají více chleba, neboť připadne na 12 lidí 1 veka, co v míru bylo na dva dni pro jednoho. Pak všechny peníze, a vůbec že prý nechtějí do pole dříve.“
Válka si tak vybírala svou daň. Potraviny mířily především k vojákům na frontu a ostatní včetně civilního obyvatelstva živořili. Podobné vzpoury proto v té době vznikaly ve všech evropských armádách.
