Několik stovek lidí se v neděli zúčastnilo pietního aktu u příležitosti 74. výročí vyhlazení osady Ležáky nacisty a uctilo památku 52 vyvražděných obyvatel obce. V neděli byla také uctěna památka Milady Horákové, jedné z nejznámějších obětí komunistického běsnění v Československu a jediné ženy, kterou komunisté popravili v politických procesech.
Předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček ve svém projevu připomněl, že Ležáky jsou místem tragédie, kterým před 74 lety prošlo strašné zlo. „Stojíme na místě, které je věčnou připomínkou toho, čeho všeho špatného jsou lidé schopni, když je vede nenávistná ideologie,“ řekl Hamáček. Ten také uvedl, že obyvatelé Ležáků podle žádných měřítek nemohli být vojenským cílem. „Stali se obětí msty a totalitní zvůle, obětí zla puštěného ze řetězu,“ řekl Hamáček.
Do Ležáků dorazily obě sestry Šťulíkovy, které jako jediné vyvraždění vesnice přežily. V době, kdy byly odvlečeny a poslány do Německa na převýchovu, jim byl jeden a dva a půl roku. Jarmila Doležalová, rozená Šťulíková, dnes novinářům řekla, že má několik vzpomínek na válečné roky. „Úplně první vzpomínka je, kdy jsme s nějakou větší dívkou chodily v umývárně a hledaly jsme něco k jídlu. Pak si pamatuji, že jsme byly v nějakém dětském domově,“ řekla Doležalová.
O knihu Osud jménem Ležáky je velký zájem
V Ležákách byla ke koupi nová kniha dcery Doležalové nazvaná Osud jménem Ležáky, která podrobně mapuje životy ležáckých obyvatel popravených či zemřelých na následky věznění během druhé světové války i dalších osob úzce s obcí spojených. „Se zájmem lidí jsme spokojeni,“ řekla autorka knihy Jarmila Doležalová.
Ležáky nacisté vypálili 24. června 1942 v rámci odvety za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, dva týdny po vyhlazení středočeských Lidic. Gestapo odhalilo, že v Anglii vycvičení parašutisté z Ležáků udržovali vysílačkou Libuše spojení mezi domácím a zahraničním odbojem.
Nacisté 24. června v Pardubicích popravili 34 dospělých obyvatel obce, dalších sedm lidí z Ležáků a více než 40 spolupracovníků parašutistů nacisté zastřelili 25. června a 2. července 1942. Třináct dětí z Ležáků odvlekli, 11 jich našlo smrt 25. července v plynovém voze v polském Chelmnu. Dnes je místo bývalé kamenické osady národní kulturní památkou, osadu připomínají žulové náhrobky s vytesaným křížem na půdorysech devíti domů.
Lidé si připomněli i Miladu Horákovou, již komunisté poslali na smrt
U symbolického hrobu Milady Horákové na vyšehradském hřbitově lidé uctili statečnost této české političky, jediné ženy, kterou komunisté popravili při politických procesech v 50. letech. Setkání se konalo v předvečer 66. výročí její popravy v pankrácké věznici, 27. červen se v posledních letech připomíná jako Den památky obětí komunistického režimu.
Setkání pořádal tradičně Klub Milady Horákové. Jeho předseda František Šedivý řekl, že okolnosti dnešního světa nutí připomínat si nejen oběť demokratické političky, ale také myšlenky a ideály, s nimiž žila. A ptáme-li se po důvodech její smrti, jsou to samotné principy komunistické ideologie, před těmi musíme varovat, uvedl.
Poslanec František Laudát (TOP 09) kritizoval zavírání očí nad doloženými akty nespravedlnosti, které komunistický režim páchal. „Žijeme v éře relativizace čehokoli, pravdu nevyjímaje. V naší společnosti narůstá počet těch, kteří bagatelizují politicky motivované násilí a nad oběti rudého teroru staví údajnou stabilitu a ekonomické jistoty minulého režimu. Bohužel, nemalé části našich spoluobčanů to nevadí. Je smutné, že naše země si už v minulém století touto zkušeností prošla,“ řekl.
Symbolické místo na Vyšehradě také připomíná, že tělo nezlomné ženy bylo spáleno a popel zmizel neznámo kam. K hrobu dnes položili věnce mnoha organizací příslušníci Hradní stráže. Poklonit se Horákové přišli také ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL), zástupci Konfederace politických vězňů, válečných hrdinů, někdejších Pomocných technických praporů či ředitel protokolu prezidenta republiky Jindřich Forejt.
Milada Horáková se stala symbolem politických procesů v komunistickém Československu. Obvinění ze „záškodnického spiknutí proti republice“ spolu s ní čelilo v roce 1950 dalších 12 lidí, vesměs představitelů nekomunistických stran. Podobných procesů sice byla v té době řada, tento byl však výjimečný rozsahem, výší trestu, ale i tím, že byl poprvé inscenován podle scénáře uplatňovaném ve 30. letech v Sovětském svazu.
