Na dokument „13 minut“, ve kterém režisér Vít Klusák rekonstruuje tragédie na silnicích, navazuje kniha nazvaná Zabíjím rychle. Nová publikace obsahuje jedenáct rozhovorů s viníky a oběťmi dopravních nehod. „Film změnil chování na silnici pro mnoho lidí. Doufám, že k tomu přispěje i tato kniha,“ uvedla její autorka Marcela Pecháčková v pořadu Události, komentáře.
Viníci autonehod obvykle marně hledají spolupachatele. Pocit viny je jeden z nejhorších, říká autorka knihy Zabíjím rychle
Události, komentáře: Zabíjím rychle. Kniha, která navazuje na film (zdroj: ČT24)
První motivací k napsání detailních rozhovorů bylo pro novinářku a spisovatelku setkání s jedním z protagonistů Klusákova dokumentu. „Účastnila jsem se natáčení s Romanem, který zabil svoji spolužačku v autonehodě a zranil druhou holku. Stála jsem tam a pozorovala jsem jeho maminku, tatínka, psy, kočky, koně. A najednou jsem viděla, jak to neštěstí hluboce nese celá rodina,“ zmínila Pecháčková, že ji začalo zajímat hlavně období po dopravní nehodě.
„Uvědomila jsem si, že oběťmi jsou jak zranění a ti, co zemřou, tak i blízcí těch, co nehodu způsobili,“ uvedla. Jeden z nejintenzivnějších rozhovorů podle svých slov pořídila v nejmenované středočeské věznici s mužem, který zavinil dopravní nehodu, po níž zůstal v kómatu dospívající mladík.
„Ten kluk, který do té doby žil naprosto slušný život, se najednou ocitl mezi vrahy, to pro mě byl silný zážitek,“ vzpomíná na setkání s mužem, který byl za pokus o vraždu odsouzen k patnácti letům vězení.
obrázek
Ulevit si od viny
Téměř všechny příběhy podle Pecháčkové spojuje touha očistit se z pocitu viny. „Téměř všichni hledali spolupachatele. Třeba i to, že mu něco přelítlo před očima nebo že protijedoucí řidič měl zapnuté jen jedno světlo,“ popisuje. „Pocit viny, který je jeden z nejhorších, který člověk může cítit, je tak strašně silný, že se všichni pokoušeli se ho alespoň trochu zbavit spoluvinou.“
Do souboru rozhovorů na rozdíl od dokumentu zahrnula i pohled několika žen. Konkrétně mladé záchranářky, která během autonehod zasahuje, i matky, které v autě tragicky zemřela dcera a která poté založila spolek na pomoc obětem a příbuzným nehod.
Spisovatelka dodala, že přimět viníky nehod o svých zážitcích mluvit bylo překvapivě jednoduché, protože se většinou chtěli se situací vyrovnat. „Často ocenili, že s nimi byl ochotný mluvit někdo jiný a jiným způsobem než spoluvězni, soudci a advokáti,“ upřesnila.