Karel IV. patřil k nejmocnějším Evropanům své doby a jeho sídlem byla Praha. Díky němu zažilo město ve druhé polovině 14. století bouřlivý rozvoj, již před svým nástupem na trůn český i říšský se zasloužil i o obnovu zchátralého Pražského hradu a současně se založením arcibiskupství spolu s otcem položil základy pražské katedrály. Studio ČT24 připravilo na každý den několik krátkých videí provázejících místy, která se k Otci vlasti pojí.
Pražský hrad
Když se Karel IV. vrátil po letech strávených ve Francii do Prahy, nečekalo na něj příliš reprezentativní prostředí. Královský palác na Pražském hradě byl značně zchátralý a neobyvatelný, kralevic se proto musel zprvu ubytovat v purkrabství. Ještě za vlády svého otce ale nechal Karel palác opravit, rožšířit a přestavět v gotickém stylu. Pustil se i do řady dalších úprav celého hradiště. Symbolem královského majestátu byla Bílá věž, na jejímž místě dnes stojí palác oddělující II. a III. nádvoří. Král nechal pozlatit její střechu, a tak věž zářila do daleka.
Katedrála sv. Víta
Vrcholem lucemburských přestaveb Pražského hradu ale bylo založení katedrály. Stojí na místě, kde před ní byly již dva svatostánky. Gotická katedrála – rozestavěná Matyášem z Arrasu, na kterého navázal Petr Parléř – však dala na oba zapomenout, ačkoli současné definitivní podoby nabyla až necelých 600 let po založení. Z hlediska období vlády ale není založení katedrály ani souběžný vznik pražského arcibiskupství zásluhou Karla IV. V roce 1344 byl ještě králem Jan Lucemburský (v zahraničí známý spíše jako Jan Český – Jean de Boheme/John of Bohemia). Nicméně církevní osamostatnění českých zemí, jehož symbolem založení katedrály bylo, byla spíše zásluha Karlova, který během svého pobytu ve Francii navázal přátelství s pozdějším papežem Klementem VI.
Klášter na Slovanech
Karlův odkaz však v Praze nezůstal pouze na Hradě. Opomenout nelze celé Nové Město pražské, i v jeho rámci jsou však některé stavby výjimečné. Patří k nim i klášter na Slovanech – Emauzy. Zvláštní byl použitím slovanské liturgie. Král sem povolal benediktíny z Dalmácie, kteří při náboženských rituálech nepoužívali latinu, nýbrž staroslověnštinu. Současnou podobu však klášterní kostel s nepřehlédnutelnými železobetonovými věžemi získal až ve druhé polovině 20. století. V roce 1945 ho těžce poškodil nálet. Při obnově znovu vznikla většina kleneb, práci potom završily právě nové věže od architekta Františka Černého dokončené v 60. letech.
Kresčak
K tomu, aby mohl Karel naplnit své ambice v českých zemích, se musel stát zdejším králem. Tomu musela zákonitě předcházet nešťastná událost – smrt jeho otce Jana. Stalo se tak v jedné z největších bitev úvodní části stoleté války u Kresčaku, kde král Jan padl při útoku na pozice anglického prince Edwarda. Nový král Karel, na českém trůně první toho jména, v bitvě také byl, přežil ji, byť utrpěl zranění. Bitva vešla do historie – velmi zjednodušeně řečeno – jako vítězství anglických lučištníků nad francouzskou jízdou. Francouzi a jejich spojenci, byť v početní výhodě, měli situaci komplikovanou počasím. Bitevní pole bylo podmáčené a koně se pohybovali ztěžka, čím se jezdci stali vhodným cílem pro lučištníky rozmístěné na vrchu nad bojištěm. Smrt krále Jana v Kresčaku připomíná český kříž vztyčený v roce 1360.
Kostel Panny Marie v Norimberku
Karel IV. ale nebyl jenom pánem Prahy a českých zemí. Jeho moc dosahovala do Nizozemí, Švýcarska a severozápadní Itálie. Ve 14. století přitom nebyla role krále a později císaře Svaté říše římské jenom ceremoniální, jak tomu bylo například v době Rudolfa II., jemuž byl tento titul ponechán poté, co se musel vzdát všech ostatních. Naopak, Karel IV. dokázal v říši prosadit svoji Zlatou bulu – zákoník, který především stanovil práva a povinnosti řišských kurfiřtů. Na to upomíná orloj na norimberském kostele Panny Marie, kde kolem Karlovy sochy chodí figurky kurfiřtů. Nelze přitom opomenout, že kostel nechal Karel založit na místě synagogy. Ta zanikla při velkém pogromu, které byly v německých městech, zejména potom ve vzkvétajícím Norimberku, za vlády Karla IV. docela časté. Zatímco v českých zemích král židovské pogromy trestal, v německých městech, kde byla jeho moc přece jenom slabší, je toleroval. Amnestie byly ústupkem za udržení loajality.
