Říp, Sněžka nebo Králický Sněžník jsou krajinné symboly vlasti – dnes tak jako před sto lety, kdy vzniklo Československo. Kdo by se přenesl v čase, poznal by je, za sto let se téměř nezměnily. Ale krajina pod nimi je po sto letech k nepoznání. Ne všechny změny byly ovšem k dobrému, ostatně i požadavek poslední doby na zadržení vody ve vysychající krajině bude leckde znamenat odbourání toho, co československé a české století přineslo.
Velké, širé, rodné lány po sto letech. Spíše než ony vládnou krajině domy, města ztratila jasné hranice
UDÁLOSTI: Města a vesnice se za sto let rozrostly, zároveň přibyly i lesy (zdroj: ČT24)
Les, vedle louka, vedle pole – to vše jasně ohraničené a oddělené od městské zástavby, která též má své jasné hranice. Tak vypadají snímky z dob těsně po vzniku první republiky. Se stoletým odstupem lze tehdejší krajinu nazvat snad až idylickou.
„Vlastníci byli jasní a museli se postarat o svoji obživu. O půdu tak samozřejmě dbali, přirostla jim k srdci a pečovali o ni,“ podotkla Lucie Kupková z Katedry aplikované geoinformatiky a kartografie Přírodovědecké fakulty UK.
Kolektivizace, ale nejen ona
Že se sounáležitost lidí s půdou vytratila a idylická krajina se leckde stala minulostí, souvisí ve velké míře s tím, co se v Československu dělo po válce. Po roce 1945, ale hlavně v 50. letech skončila éra soukromých políček. Družstva pak rozorávala meze, všechno bylo všech (anebo nikoho) a některá pole zcela zanikla. Poválečná doba totiž nebyla jen dobou kolektivizace, ale také dobou, kdy z republiky náhle „zmizely“ přes tři miliony lidí. Pohraničí pak zůstalo podle Lucie Kupkové osídleno nedostatečně.
Podobu krajiny změnilo také odvodňování – kvůli napřimování potoků a řek přišla krajina o vláhu. Již před válkou začala stavba Vltavské kaskády, velká vodní díla ale nevznikla jen na Vltavě. Za sto let zmizely i tisíce kilometrů pěších cest, nahradily je široké asfaltové silnice nebo rovnou dálnice.
Velká, širá, rodná města
Také města se za sto let významně rozrostla. Čtvrti, které bývaly předměstími, jsou dnes považovány spíše za součást centra, až za nimi stojí novodobá hradba panelových sídlišť a často téměř nekonečná plocha vilových čtvrtí a satelitů. Vzniká tím tzv. sídelní kaše, kdy město volně prorůstá do okolních vesnic a nejsou jasné hranice osídlení.
Lidská sídla jsou v posledních letech tím jediným, čeho v krajině stále přibývá. Vše ostatní je na ústupu – pole ani lesy se již nezvětšují. Ve srovnání s dobou před sto lety je lesů sice více, ale v poslední době již jejich plocha nerostla. Naopak po roce 1990 zůstává čím dál víc půdy ležet ladem. „Přicházíme o úrodnou zemědělskou půdu – většinou ornou půdu nebo i travní porosty,“ upozornila Kupková.
Poslední léta ale naznačila, že mnohé z toho, co se v krajině za posledních let stalo, je potřeba změnit. Dvakrát za čtyři roky bylo léto extrémně suché, a tak se objevil nový imperativ: Je třeba zadržet vodu v krajině.
- České země od roku 1918 zažily léta sušší i deštivá, zimy plné sněhu i blátivé, povodně i vlny veder. Řada rekordů platných v dnešní době ale není příliš stará, vznikly až v posledních letech.
- nejvyšší teplota: 40,4 °C – 20. 8. 2012 v Dobřichovicích
- nejnižší teplota: -42,2 °C – 11. 2. 1929 v Litvínovicích
- nejvyšší rychlost větru: 58 m/s – 19. 1. 2007 na Labské boudě (při orkánu Kyrill)
- nejvydatnější déšť: přes 200 mm – 6. 7. 1997 v Beskydech
- nejvyšší průtok ve Vltavě v Praze: 5160 m3/s – 14. 8. 2002 v Praze-Velké Chuchli