Vánoce má většina lidí spojené s Ježíškem, stromečkem nebo kaprem na talíři. Charakter svátků se ale během 20. století měnil. Historik Petr Koura ve Studiu 6 připomněl, že za první republiky měly spíše charitativní ráz a pořádaly se sbírky na chudé děti. Nacisté chtěli Vánoce posunout pohanským směrem, komunisté se zase snažili potlačit Ježíška a vštípit tradici Dědy Mráze. Počátkem 60. let pak začíná nastupovat konzum, který se pak naplno projevil po roce 1989.
Co bylo charakteristické pro oslavy vánoc za první republiky?
V první řadě mě napadá, že měly Vánoce charitativní ráz. V této době vzniká tradice tak zvaného Vánočního stromu republiky, vznikla díky novináři Rudolfu Těsnohlídkovi. Ten se přiznal, že když si chtěl v lese ukrást vánoční stromek, tak tam objevil odložené nemluvně a vymyslel charitativní akci, aby nemusely děti umírat tímto způsobem. Zjistilo se totiž, že dítě jeho matka odložila ze sociálních důvodů.
Vznikla z toho akce, která měla vlastenecký podtext, kdy lidé pod vánoční stromky na náměstí českých měst přispívali do kasiček právě na sirotky nebo chudé děti. Takže když se řeknou Vánoce první republiky, napadne mě hned tato tradice.
Ten úplně první strom byl v Brně, bylo to v roce 1924, potom se to rozšířilo i do dalších měst. Tuto tradici utnul až nacistický režim. Proč?
Jistě, že to ukončil, protože to bylo spojení s první republikou. Pak to ze stejného důvodu ukončili komunisté po únoru 1948, navíc s odvoláním, že teď už se všichni mají dobře a není nutné pořádat sbírky na chudé děti, protože se o ně postará komunistický režim.
Zastavme se u Vánoc během nacistické okupace, jak to vypadalo?
Vánoce byly samozřejmě ovlivněny nacistickou ideologií, nacisté hlásali jakýsi návrat k neo-pohanství, takže se snažili Vánoce překrýt – říkali tomu svátek světel – takže ta vánoční světla interpretovali jako pohanská světla a také jako vzpomínku na padlé německé vojáky.
Představitelé protektorátní správy jako Emil Hácha se hlásili ke křesťanství a také se snažil praktikovat charitativní činnost – Hácha navštěvoval nemocné děti v nemocnicích a také byla uspořádána štědrovečerní nadílka pro děti z chudých rodin v pražské Lucerně, což byla asi největší masová akce tohoto typu u nás v celém 20. století.
K propagaci Dědy Mráze vymyslelo komunistické ústředí akční kampaň
Jak se s tradicí českých Vánoc pokusili naložit komunisté v 50. letech, ukazuje filmový týdeník, kdy se dětem z Leteckých opraven v Malešicích snesl z nebe Děda Mráz vrtulníkem. Do jaké míry to bylo typické pro 50. léta?
Toto bylo až úsměvné, takový ten pokus o spojení sovětské pohádkové tradice a moderní doby. Ale jinak typické to bylo spíše v první polovině 50. let: tato snaha nahradit tradiční české Vánoce a ten duchovní rozměr touto sovětskou pohádkovou postavou.
V roce 1951 se konala celostátní akce Děda Mráz, která byla koordinována z Ústředního výboru KSČ a měla za cíl tehdejším dětem Dědu Mráze prezentovat. Měla takové řekněme akční prvky, jak Děda Mráz jede do Československa, ale po cestě se mu objevují různé překážky. Mělo to být využito k ideologickému školení. Třeba že se mu porouchají saně někde v Sovětském svazu a náhodou je to u Stalingragu. Což má rozproudit debatu o bitvě u Stalingradu a jejím významu pro druhou světovou válku.
I když vezmeme čistě pohádkovou rovinu, i ta byla zneužita pro ideologické cíle a děti měly zapomenout na Ježíška a měly očekávat sovětského staříka. Docházelo k úsměvným situacím: například když přijel Děda Mráz, děti očekávaly, že bude mluvit rusky. Tak na něj mluvily rusky, ale ten herec, který ho představoval, rusky neuměl. Takže to do dětských srdcí vnášelo velký zmatek. Po těchto neúspěších pak dokonce ÚV KSČ jednalo o tom, že vytvoří československou variantu Dědy Mráze v ladovském stylu. Je to až neuvěřitelné, že nejvyšší představitelé státu řešili podobné záležitosti.
Antonín Zápotocký ve svém proslovu 21. prosince 1952 mimo jiné říká: „Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz.“ Jak moc se to potlačování křesťanských tradic dařilo?
Toto je projev, který je považován za jednu z největších absurdit komunistického režimu. Dnes nám to přijde hodně úsměvné, ale toto zaznělo jen několik týdnů po procesu s Rudolfem Slánským, a máme zachovaný deníkový záznam divadelního kritika Čestmíra Jeřábka, který na tento projev reaguje slovy „Ať si Zápotocký plácá, co chce – lidé budou stejně slavit Ježíška“.
Když uděláme skok do 60. let, změnila se atmosféra Vánoc?
Určitě, jednak už zde nebyl ideologický tlak – už na konci 50. let se objevují v československém tisku vtipy: Třeba komunistický funkcionář říká: odcházím nakoupit dárky, které mým dětem přinese Děda Mráz. A na druhém obrázku je vánoční stromek, pod kterým děti rozbalují dárky, a on jim říká: podívejte se, co vám přinesl Ježíšek.
Takže už se dělaly vtipy na to, že oficiálně hovoří komunističtí funkcionáři o Dědovi Mrázovi, ale v soukromí slaví Ježíška. A hlavně, v 60. letech přichází nástup konzumu. Z Vánoc už se stávají ty řekněme orgie nestřídmosti. Vlastně z počátku 60. let pochází ta pro mě naprosto úděsná píseň Vánoce přicházejí, kde se zpívá, že Vánoce jsou o tom dobře se najíst a mít se dobře. Takže ten charitativní i duchovní rozměr je potlačen – a nejsou to 70. či 80. léta, ale už počátek let šedesátých.
Farářů bylo málo, půlnoční mše tak někdy začínala i ve dvě odpoledne
V 70. letech, co pamatuji ze svého dětství, už někteří lidé chodili na půlnoční mše. Bylo to vnímáno jako takový malý protest?
Ano, byl to protest proti tehdejšímu režimu: jít do kostela, přihlásit se vlastně k této tradici. Ale režim se to snažil různě omezovat. Já si třeba osobně vzpomínám, že jeden farář v Pošumaví, kterého jsme s mojí rodinou navštěvovali, měl půlnočních tolik, že tu první začínal ve dvě hodiny odpoledne. Farářů bylo málo a on chtěl ve všech těch vesničkách půlnoční mši odsloužit.
Režim se snažil omezovat půlnoční mše s odkazem na to, že je nějaké ohrožení či nebezpečí, že policejní orgány nejsou schopny zajistit bezpečnost těm lidem, kteří na mši půjdou.
Režim se také snažil, aby byly Vánoce odpoutané od duchovního rozměru. Projevovalo se to třeba i na výzdobě, na štědrovečerní tabuli a podobně?
Právě od přelomu 50. a 60. let se místo tradičního vánočního kapra objevuje řízek, což je právě jakýsi identifikátor konzumní společnosti a odklonu od tradice. Protože štědrovečerní tabule má být postní – a postní jídlo je ryba a bramborový salát. V momentě, kdy se do bramborového salátu přidává salám a rybu nahrazuje řízek, tak už to není o postu, ale o tom obžerství.
Jak silně vzal české domácnosti po roce 1989 útokem Santa Claus?
Podobně jako Děda Mráz, i když už to nebylo řízeno z žádného ústředního výboru. Ale já si myslím, že Santa Claus neuspěl podobně, jako neuspěl Děda Mráz v 50. letech. Prostě Ježíšek je v naší tradici pevně zakořeněn a doufám, že tomu tak bude i nadále.
