V Terezíně se umíralo i po osvobození – nacisty vystřídal tyfus

• ČT24

9. 5. 20159. 5. 2015‌‌|Zdroj: ČT24

Koncentrační tábor Terezín

Zdroj: ČT24/ČTK

„Náš úžas byl obrovský, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem,“ zaznamenal si delegát Červeného kříže poté, co v roce 1944 navštívil sběrný tábor v Terezíně na Litoměřicku. Dokazuje to obratnost, s jakou nacisté využili největší represivní komplex na území protektorátu k propagandistickým účelům. Dnes je tomu přesně sedmdesát let, co ghetto osvobodila Rudá armáda.

Městečko Terezín vzniklo na konci osmnáctého století jako barokní pevnost, pojmenováno bylo na počest Marie Terezie. Že se z města stane sběrný tábor pro Židy, rozhodl na podzim 1941 zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich.

První transporty začaly do ghetta proudit na konci listopadu 1941. Na konferenci ve Wannsee nedaleko Berlína v lednu 1942 nacisté rozhodli, že do Terezína deportují zejména staré Židy, a to nejen z protektorátu, ale i z dalších evropských zemí. Zpočátku přijížděly vlakové transporty na nádraží do nedalekých Bohušovic nad Ohří, od června 1943 byl tábor spojen s Bohušovicemi železniční vlečkou.

Transporty z Terezína pak směřovaly dál na východ. První odjel v lednu 1942; poslední v říjnu 1944. Ze zhruba šedesáti vlaků jich asi polovina měla jediný cíl – vyhlazovací tábor Osvětim II-Březinka (Birkenau).

• Terezínem prošlo celkem 155 000 Židů z protektorátu a dalších evropských zemí (většinou z Německa, Rakouska, Slovenska, Maďarska, Nizozemska nebo Dánska)
• 118 000 z nich válku nepřežilo (35 000 zemřelo přímo v ghettu, zbylých 83 000 zahynulo ve vyhlazovacích a pracovních táborech nebo během pochodů smrti)

Jestliže před druhou světovou válkou žilo v Terezíně 3500 obyvatel a stejný počet vojáků, během války se v některých chvílích tísnilo v zoufalých podmínkách téměř 60 000 lidí. V přeplněné pevnosti panovaly velmi špatné hygienické, ubytovací a stravovací podmínky, které měly za následek vysokou úmrtnost (přímo v Terezíně zemřelo 35 000 lidí).

V podobně nelidských podmínkách žili také vězni v koncentračním táboře v Litoměřicích. „Jednou denně nám dávali řídkou polévku z tuřínu, k tomu 200 gramů černého chleba pečeného z černých otrub. V důsledku hladu většina vězňů otekla. Naše končetiny nabobtnaly a naše tváře byly znetvořeny. Všichni jsme byli hubení až na kost. V důsledku hladu a tělesných útrap umírali vězňové denně hladem. Po budíčku bylo nalezeno denně několik vězňů mrtvých,“ zavzpomínal jeden z vězňů Bernát Fischer.

„Toto židovské město je skutečně udivující“

Terezínskému komplexu velela nacistická „komandantura“, která předávala příkazy Židovské radě starších. Ta se starala o vnitřní chod tábora. Přes těžkosti se radě podařilo aspoň částečně zorganizovat zdravotní a sociální péči, vyučování či bohoslužby. Kulturní činnost v ghettu, zčásti tajná, dodnes představuje fenomén, který nemá obdoby.

Možnost „samosprávy“, jakož i fakt, že Terezín nebyl vyhlazovacím táborem, však nacisté využili k propagandistickým účelům. „Řekněme, že náš úžas byl obrovský, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem. Toto židovské město je skutečně udivující,“ psalo se v pochvalné zprávě delegáta Červeného kříže Maurice Rossela po prohlídce Terezína v červnu 1944.

Vrcholem jeho návštěvy se stalo uvedení opery Brundibár, kterou skladatel Hans Krása nastudoval s vězněnými dětmi. Tehdy jedenáctiletá Anna Hanusová později vzpomínala: „Na všechno skočili a nepochopili ani text, který zněl v jedné kavárně: Pro tebe jsem se udělala hezkou“. Brundibár se v ghettu hrál více než padesátkrát.

Ze slavných osobností prošli ghettem například spisovatelé Karel Poláček, Arnošt Lustig či Ivan Klíma, dirigent Karel Ančerl, režisér Dušan Klein nebo politik Egon Lánský. Podnikatel Emil Kolben pobyt v Terezíně nepřežil, stejně jako otec českého zemského rabína Karola Sidona. Naopak narodil se zde slovenský politolog Fedor Gál.

Ani poslední dny války nepřinesly nedobrovolným obyvatelům bývalé vojenské pevnosti úlevu. „Příslušníci SS samozřejmě tušili, že válka je ztracená, a snažili se zachránit vlastní kůži. Poslední z nich opustili Terezín 5. května,“ říká Vojtěch Blodig, náměstek ředitele a vedoucí historického oddělení Památníku Terezín.

Po odchodu Němců vzal ghetto pod svou ochranu Mezinárodní výbor Červeného kříže. „Nemůžeme ovšem říci, že nastala svoboda, neboť kolem Terezína se doslova valily ustupující jednotky wehrmachtu a SS. A protože věděli, že ve městě se nachází židovské ghetto, tak často směrem do města stříleli. Takže i v posledních květnových dnech byly oběti na životech a řada zraněných,“ dodává Blodig.

Tragickou bilancí se vyznačuje také policejní věznice gestapa v Malé pevnosti vzdálené asi kilometr od Terezína. Tam nacisté drželi a popravovali své odpůrce. Za pět let prošlo branou Malé pevnosti na 32 000 lidí (mimo jiné i politička Milada Horáková), z nichž 2600 nepřežilo.

Poslední hromadná poprava českých odbojářů se v Malé pevnosti uskutečnila 2. května 1945, pouhý týden před koncem války. O život tehdy přišlo 51 vězňů včetně tří žen, převážně členů mládežnické organizace Předvoj.

Tankové jednotky Rudé armády osvobodily ghetto 9. května 1945 jako jedno z posledních. V areálu pobývalo tou dobou asi 37 000 lidí. „Hlavní pozornost byla věnována úsilí o zastavení infekčních chorob. Do Terezína je zavlekli vězni, kteří byli evakuováni z táborů před postupující frontou,“ vysvětlil Blodig.

Evakuační transporty přijížděly na konci války na příkaz vůdce SS Heinricha Himmlera. Měly zabránit tomu, aby vězni padli do rukou spojeneckých vojsk. „Evakuační transporty byly na cestě dlouhé týdny, bez stravy, často i bez vody. Byli tam mrtví společně s umírajícími, lidé pološílení hladem a všemi krutostmi, které prožívali,“ popsal historik.

Epidemii tyfu podlehlo v Terezíně po osvobození 1500 lidí. Jak říká Bernát Fischer: „Svůj boj o život vedli ještě v týdnech, ba i měsících po válce. To všechno ještě byly důsledky války.“

Památník Terezín loni navštívilo 250 000 lidí, většinou cizinců. Podle mluvčího Tomáše Riegera tento počet v posledních letech stoupá. „Podíl tuzemských návštěvníků, který po roce 1989 drasticky poklesl asi na pět procent, se rok od roku zvyšuje a nyní tvoří návštěvníci z ČR zhruba pětinu z celkových čísel.“

U příležitosti 70. výročí osvobození Terezína připravil památník výstavu Osvobození míst utrpení a statečnosti, na které ukazuje dosud neznámé fotografie a dokumenty zachycující poslední týdny války. Poprvé jsou vystaveny třeba propouštěcí lístky vězňů. „Daří se rekonstruovat například i osudy celých rodin, způsob, jakým někteří z těch bývalých vězňů vstupovali do života,“ poznamenal spoluautor výstavy Vojtěch Blodig.