Praha – Trénink výhradně v uměle vyrobených podmínkách nemusí být vždy ideální pro přírodní terén. Přesvědčují se o tom stále více čeští milovníci adrenalinových sportů, kteří našli nový fenomén – lezení po stěnách. Mnozí jsou však mylně přesvědčeni, že učení na umělé stěně, byť se stále vyšší obtížností, je dobře připraví na zdolávání přírodních skal. Do terénu se poté vydávají bez dostatečných zkušeností s lezením v přírodě, což může přinést těžko řešitelné situace. Přesný počet smrtelných úrazů horolezců nikdo nezná. Podle dílčích údajů Českého horolezeckého svazu však ve skalách umře každý rok zhruba dvacet lidí.
Stále více Čechů přistupuje k lezení podle podobného scénáře. Přes zimu se snaží trénovat na horolezecké stěně, kde postupně zvyšují laťku obtížnosti, a na jaře proto neváhají do skal vyrazit na vlastní pěst. Na rozdíl od umělé stěny však pád z opravdové skály bývá často smrtelný. „Na přírodních skalách není zdaleka tak husté jištění a ne vždy je tak kvalitní jako na stěnách,“ říká zkušený horolezec Petr Jandík.
Nácviku v účelově vytvořených a hlavně bezpečných podmínkách však nahrává současný trend. Umělých stěn totiž za poslední roky výrazně přibývá. Jen v Praze funguje 20 podobných zařízení. Ještě před deseti lety přitom umělé stěny bývaly výjimkou omezenou na několik školních tělocvičen.
Horolezci si navíc jen pomalu zvykají na helmu. Příklad Jiřího Drozda však ukazuje, jak důležité je bezpečnostní vybavení nepodcenit. Je zkušený horolezec a má za sebou několik kurzů. V osudný moment však nešikovně uklouzl na skále a spadl z desetimetrové výšky – těsně předtím, než dosáhl na první záchytný bod. Díky helmě vyvázl jen s otřesem mozku. „Při pádech mezi kameny nebo při pádech kamenů ta přilba samozřejmě hraje velkou roli,“ dodal Tomáš Frank z bezpečnostní komise horolezeckého svazu.
