To byl film! Zemřel oscarový režisér Jiří Menzel

Ve věku 82 let zemřel oscarový režisér Jiří Menzel. Smutnou zprávu v neděli oznámila na svém facebookovém profilu jeho manželka Olga. Menzel několik desítek let patřil k báječným mužům s klikou. Uměl být filmařsky rozmarný, jeho snímky bývaly ostře sledované, občas krasosmutnil a natočil i tituly, kterým by neuškodily ještě další postřižiny, aby z nich nezbyly jen perličky na dně. Jeho úmrtím přišla česká kinematografie o nepopiratelně zásadní osobnost.

  • Postřižiny (7. září, ČT1 ve 20:10)
  • Skřivánci na niti (7. září, ČT2 ve 21:50)
  • Ostře sledované vlaky (8. září, ČT2 ve 20:00)
  • Neobyčejné životy: Jiří Menzel (8. září, ČT2 ve 21:40)
  • Brouk v hlavě, inscenace Divadla na Vinohradech (11. září, ČT art ve 20:15)
  • Rozmarné léto (13. září, ČT2 ve 21:45)

Jiří Menzel prý chtěl dělat filmy, kterým by rozuměla jak jeho matka, která byla dámskou krejčovou, tak jeho otec, intelektuál. Do rodiny autora dětských knih a dramaturga animovaných filmů Josefa Menzela, jehož nejvíce proslavily příběhy o Míšovi Kuličkovi, se Jiří narodil 23. února 1938.

Udělali ze mě filmaře

Bydleli v Praze-Strašnicích, naproti biografu, kam s malým synem chodili na promítání. „Filmařem jsem ale být nechtěl. Nějak se mi to zdálo strašně složitý,“ nenapadlo by prý Menzela, že jednou se budou lidé v kinech dívat na jeho snímky.

Více ho táhlo divadlo. „Chtěl jsem jít na divadelní školu, na režii, ale tam mě nevzali. Řekli mi, že pro nedostatek talentu. Takže jsem šel na rok do televize, a protože mi pak hrozila vojna, zkusil jsem to ještě jednou, už ale na FAMU. A tam mě vzal Vávra, takže ze mě udělali filmaře,“ popsal Menzel v dokumentu z cyklu Neobyčejné životy, proč nakonec divadelní prkna vyměnil za filmové plátno.

Mezi prvním a druhým ročníkem jsem o prázdninách dělal na brigádě někde v lesích na Křivoklátsku. Chodil jsem tam asi dva nebo tři kilometry pěšky z místa, kde jsem bydlel. Byl jsem sám a byla to krásná letní rána. A nejednou mě napadlo, že mám strašné štěstí, že vůbec jsem. (…) A že študuju film. Mám tohle privilegium. Tenkrát jsem si řekl, že to zavazuje. Řekl jsem si, že budu dělat filmy, které budou pro lidi a nebudou blbý.
Jiří Menzel

Filmařině se učil pod vedením režijního matadora československé kinematografie Otakara Vávry. Na FAMU mimo jiné potkal svého dvorního kameramana Jaromíra Šofra, prý si padli do oka při jízdě vlakem na bramborovou brigádu. Silný ročník ho navíc na přelomu padesátých a šedesátých let svedl dohromady s těmi, kteří se pak nechali unést československou novou vlnou a výrazně tak proměnili tuzemskou kinematografii: Janem Němcem, Evaldem Schormem či Věrou Chytilovou.

Ta svého spolužáka obsadila v roce 1961 jako herce do svého studentského snímku Strop. Coby režisér Menzel svůj absolventský počin natočil o dva roky později. Už čtvrthodinový letní snímek Umřel nám pan Foerster je příslibem Menzelovy typické melancholicko-humorné poetiky.

Vlak do stanice Oscar

Mladý absolvent FAMU na sebe ale výrazněji upozornil až následujícím povídkovým filmem. V roce 1965 našel Perličky na dně. Rozdělil si je s Němcem, Schormem, Chytilovou a Jaromilem Jirešem (Menzel zfilmoval povídku Smrt pana Baltazara, inspirovanou skutečným příběhem německého motocyklového závodníka Hanse Baltisbergera).

Perličky byly jeho prvním režijním setkáním s předlohou Bohumila Hrabala. Hrabal se stal leitmotivem Menzelovy režijní tvorby, s předlohami pábitelského autora nakládal i jako scenárista.

„Je to ten vztah k životu, že je život komický i tragický zároveň,“ popsal, co podle něj je na Hrabalových textech zajímavé v jakékoli době.

Prohlásil ovšem také: „Já jsem věděl, co knížka potřebuje, aby byla přístupná i těm hlupákům, co chodí do kina.“ Řeč byla o Ostře sledovaných vlacích z roku 1966. Jeho první celovečerní film a druhé zfilmování Hrabala mu vynesly nejprestižnější filmovou cenu – Oscara. Pro zlatou sošku si dojel do New Yorku osobně, v Československu ale prý ocenění českého filmaře od Americké filmové akademie žádný zvláštní rozruch nevyvolalo.

„Oscar je věc náhody, prostě jsem vyhrál v loterii,“ snižoval Menzel později svůj úspěch. „Důležité je, že je ten film dobrý. Tolik dobrých filmů je, které o Oscara nezavadily, a tolik blbostí dostalo Oscara. Já jen vím, že jsem měl, jako obvykle, vždycky větší štěstí, než si zasloužím.“

Ostře sledované vlaky (1966, režie: Jiří Menzel)
Zdroj: ČT24/AČFK

Podle filmového kritika Jana Lukeše byly Ostře sledované vlaky , v kontextu tuzemské kinematografie jedinečné svým pohledem na válku: „Odbojovou tematiku, která vládla českému filmu od padesátých let, snesl na zem, když najednou ukázal, že není nijak v rozporu s tím, že člověk mezitím prožívá svá vlastní intimní dramata. A také spoustu lidí pobouřilo, že jako odbojový hrdina je tu představován někdo, kdo trpí předčasným výronem semene.“

Tento způsob filmování se vůbec nezdá nešťastným

Oscar za debut může být danajským darem. Menzela ale úspěch hned na začátku umělecké kariéry neparalyzoval, jak dokazuje jeho další filmografie. Pokračoval i v natáčení Hrabalových předloh: Skřivánci na niti (1969), Postřižiny (1980), Slavnosti sněženek (1983) a nakonec a nakonec Obsluhoval jsem anglického krále (2006). Na filmového Hrabala získal téměř monopol. První a poslední adaptaci od sebe dělí čtyřicet let.

Přetvořit poetický proud Hrabalových textů, který staví více na slově než na ději, na filmový příběh chtělo bezesporu odvahu. Menzel ji měl – a většinou se vyplatila. Ostatně velkou část jeho filmografie zabírají původně literární texty, které do filmové řeči často pomáhal převádět i jako scenárista.

Rozmarné léto (1967)
Zdroj: ČT

Stejně dobře jako s Hrabalem si poradil i s květnatou češtinou dalšího svého „dodavatele“ předloh – Vladislava Vančury. Prvním takovým setkáním bylo Rozmarné léto (1967). Text novely byl kvůli archaickému jazyku považován za nezfilmovatelný, Menzelovi se ale podařilo vytvořit snímek, v němž filmové obrazy zasáhnou stejnou poetikou jako původní slova. A tento způsob se vůbec nezdá nešťastným.

K Vančurovi se Menzel vrátil ještě Koncem starých časů (1989). Žánrový obrázek o malosti, která se chce dělat větší a lepší, byl natočen v roce, jenž s názvem filmu trefně souzní. A svým způsobem znamenal i konec starých časů pro Menzela jako filmaře. Ale to bylo v úrodných šedesátých letech ještě daleko.

Tehdy Menzel sáhl dvakrát také po předloze Josefa Škvoreckého. Na motivy jeho detektivních povídek s poručíkem Borůvkou natočil titulní příběh povídkového filmu Zločin v dívčí škole (1965), mimochodem poprvé se v něm před kamerou objevili Matěj a Petr Formanovi, synové Miloše Formana. Režijně se Menzel zapletl podle Škvoreckého i do Zločinu v šantánu (1968) s písničkami Jiřího Suchého.

Skřivánci na niti, kariéra na vlásku

Vrcholem Menzelovy filmografie šedesátých let ale byli podle Jana Lukeše Skřivánci na niti (1969). Kvůli adaptaci této Hrabalovy knihy odmítl režisér zámořské nabídky, které přicházely po získání Oscara. Do Československa mezitím přijely sovětské tanky, pražské jaro ochladlo a Menzel prý tušil, že mu nezbývá moc času natočit tento příběh z padesátých let o kráse a lidskosti na šrotišti kladenské ocelárny, kde pracují lidé, kteří jsou pro tehdejší režim také nepohodlným „šrotem“.

Skřivánci na niti (1969)
Zdroj: ČT24

„Z politicko-společenského pohledu postoupil Menzel v tomto filmu asi nejdál. I když to není politický film, ale film o osudu člověka, který je sice drcen velkými dějinami, ale najednou se ukazuje, že i pod tím tlakem si může udržet svoji radost ze života, naději a touhu a že i v těch nejhorších podmínkách si může v sobě udržet kus lidství,“ vykládá sdělení snímku Lukeš.

Kvůli Skřivánkům na niti se ocitla na vlásku Menzelova kariéra. Tématem nepohodlný snímek skončil v trezoru (k divákům se dostal až po sametové revoluci) a Menzelovo další filmování zastavil nevyslovený zákaz. Mohl se tak ale více věnovat kumštu, který ho lákal původně – divadlu.

Tichý kamarád na divadle

Své jméno spojil především s Činoherním klubem. „Dostal jsem telegram od ředitele Vostrého, jestli bych nemohl v Činoheráku režírovat. Já jsem v životě divadlo nerežíroval – a že bych mohl, dokonce v takovém divadle a s takovými herci, to bylo něco nepředstavitelného,“ popsal nečekanou nabídku Menzel.

Na oblíbenou pražskou scénu se tehdy chodilo na výrazné herecké osobnosti, jakými byli Jiří Hrzán, Pavel Landovský, Petr Čepek nebo Josef Abrhám. Ten například vzpomínal, jak Menzel na zkoušce pouštěl Toma a Jerryho, aby herci z animovaných grotesek odkoukali, jak se dělá gag.

Představení Mandragora (Činoherní klub) v záznamu Švédské televize (171)
Zdroj: ČT

Menzel podle svých slov respektoval, že Činoherní klub je postaven na hercích. „Mám takovou představu, že režisér je tichý kamarád, který hercům pomáhá vysvětlit, o čem je hra, ale tak, aby nezanikla jejich osobnost,“ říkal.

Nejúspěšnější inscenací v Menzelově režii byla Machiavelliho Mandragora. Hrála se devět let a Menzelovi díky ní chodily nabídky režírovat divadlo i v zahraničí.

Stydlivý exhibicionista

A stejně jako při filmování nezůstal jen za kamerou, i na divadle si ze zákulisí odskakoval na jeviště. „Nikdy jsem si nemyslel, že budu hercem. Špatně jsem artikuloval a byl jsem stydlivý,“ přiznával Menzel, že předpoklady pro herectví příliš neměl.

obrázek
Zdroj: ČT24

„Když jsem čekal na představení, třásl jsem se strachy a říkal jsem si, jestli mám zapotřebí tam lézt a dělat si ostudu. Ale pak jsem tam vstoupil – a najednou to ze mě spadlo a zjistil jsem, že jsem exhibicionista, že se strašně rád ukazuju lidem a dělám kotrmelce pro jejich potěšení. To byly tenkrát za totáče pro mě nejšťastnější chvíle.“

Ve filmu a televizi uplatnil civilní herectví s dávkou komediantství v desítkách rolí. Po už zmíněném hereckém debutu ve studentském snímku Věry Chytilové (u níž si později zahrál i ve Hře o jablko) dostal další příležitost v dramatu Kadára a Klose Obžalovaný. A následně ve filmovém muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, prý náhodou, místo herce, který si před natáčením zlomil nohu.

„Za svou hereckou kariéru nenesu odpovědnost. Když jsem špatný, je to vina režiséra. A když jsem dobrý, mám štěstí.“

Jako herce obsazoval sám sebe i do svých filmů (Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, Báječní muži s klikou), zahrál si ale také u Jiřího Krejčíka (Pension pro svobodné pány), Juraje Herze (Spalovač mrtvol) nebo ve filmové verzi Hrabalova Něžného barbara, jehož nerežíroval on, ale Petr Koliha.

Z novějších titulů lze pak Menzela najít v kolonce „hrají“ u Hřebejkova Medvídka nebo ve Vlkovi z Vinohrad, rozlučkovém filmu jeho spolužáka z FAMU Jana Němce. Řecký režisér Costa-Gavras v něm zase viděl představitele polského emigranta ve snímku Malá apokalypsa.

Jiří Menzel ve filmu Tlumočník
Zdroj: Bioscop

Poslední – a titulní roli – svěřil Menzelovi Martin Šulík v road movie o vyrovnání s minulostí Tlumočník. Premiéry v roce 2018 a uvedení na festivalu Berlinale, který režisérovi zároveň k osmdesátinám udělil cenu, se ale už pro vážné zdravotní potíže zúčastnit nemohl.

„Srazit blbost tak, aby to bylo snesitelný“

Filmové vakuum po Skřiváncích na niti Menzel tedy zaplnil divadlem. Na konci sedmdesátých let působil mimo jiné krátce v i Divadle Járy Cimrmana. Spolupráce s principálem této scény Zdeňkem Svěrákem ale znamenala mnohem víc: šťastné profesní spojení pomohlo Menzelovi dostat se z černé listiny a najít balanc mezi tím, co chtěl, a tím, co mohl.

„Byl jsem tenkrát slavný, takže mi pořád chodily nabídky od producentů, abych jel někam dělat. Barrandov mě ale nepustil a řekl, že mám moc práce,“ mluvil o své tehdejší situaci Menzel. „Řešili to tak, že mi vždycky poslali scénář, abych ho prostudoval. Byly to kraviny, z žádného takového scénáře se pak žádný film neudělal. Takhle se mnou válčili a říkali, že Menzel nechce dělat.“

Pokud chtěl točit, nějaký ústupek ale potřeboval. „Dostal jsem scénář o stavbě ropovodu. Sešel jsem se s autory a ptal se jich, jestli by na takový film šli do kina. A oni oba řekli, že ne. To jsem ocenil a rozhodl se, že to budu dělat,“ popsal Menzel, jak se dostal k omylu své filmografie.

Kdo hledá zlaté dno (1974)
Zdroj: ČT

Scénář se ale rozhodl celý přepsat. Oslovil Zdeňka Svěráka, s nímž se předtím potkal mimo jiné při natáčení Skřivánků na niti, a požádal ho prý, jestli by mu nepomohl „srazit blbost tak, aby to bylo snesitelný“. Vznikl tak budovatelský příběh s moralizujícím názvem Kdo hledá zlaté dno (1976) o stavbě přehrady.

Tuto úlitbu režimu měl Menzel později občas na talíři, pro něj to ale nebylo hořké sousto. Prohlásil: „Já se za ten film nestydím. Udělal jsem, co jsem mohl, co by mně pomohlo, abych mohl dělat to, co jsem chtěl, totiž točit český film,“ prohlásil.

Svěrák české malosti

A označení „český film“ dobře sedí na dva snímky, které za normalizace natočil podle scénáře Zdeňka Svěráka, respektive i Ladislava Smoljaka. Zachytil v nich malého českého člověka. Průběžné zaobírání se hrabalovskou poetikou obyčejnosti tomu jistě také pomohlo.

Platí to jak pro chalupářskou komedii Na samotě u lesa (1976), první Menzelův filmový režijní počin (nepočítaje „hledání zlatého dna“) od Skřivánků na niti, tak pro Vesničku mou střediskovou (1985). Na ni se do kin přišlo podívat přes čtyři miliony diváků a z úspěchu se těšila i za humny: dostala se do užší nominace na Oscara.

Vesničko má středisková
Zdroj: Česká televize

Zatímco Vesničko má středisková patří dnes k zlidovělé filmové klasice, jiný Menzelův film, který měl ve stejném roce premiéru v západoněmeckých biografech, skončil v kinematografickém propadlišti. Krimikomedie Čokoládoví čmuchalové o policistech, kteří se dopují švýcarskou čokoládou, zůstává jen bizarností v Menzelových režijních přehledech.

V období normalizace se – vedle filmů podle Svěráka a Hrabala – také ještě vyzpovídal ze své lásky ke kinematografii v nostalgické grotesce Báječní muži s klikou (patří k menšině jeho titulů, které nevznikly podle literární nebo divadelní předlohy) – a pak už nastal zmíněný „konec starých časů“.

Mentalita čeledínů

Po sametové revoluci jako by Menzel se získanou (filmařskou) svobodou zároveň ztratil filmařskou jistotu. Jeho určité tvůrčí tápání po roce 1989 mohlo souviset s rozčarováním z polistopadové společnosti.

„Máme v sobě zděděnou mentalitu čeledínů. Je tu spousta lidí, kteří se té plebejské mentality zřekli, ale řekl bych, že tak půlka národa jsou burani, kteří rádi porušují předpisy, rádi šidí, rádi kradou tužky. A nezáleží na tom, jestli jsou vzdělaní nebo mají vysoký politický post. Jsou zvyklí mluvit sprostě, nemají v sobě důstojnost, nemají v sobě ušlechtilost,“ komentoval českou společnost v roce 2013 v pořadu Hyde Park ČT24.

Apeloval, s odkazem na výrok T. G. Masaryka, že je třeba stát se z poddaných občany. K možnostem takové přeměny byl ale zároveň skeptický: „Když byl rok 1989, nastala šance, že si tu spolu můžeme budovat občanskou společnost. Jenomže k moci se zase dostali lidi, kteří mají plebejskou mentalitu, bohužel.“

To byl film, ale už není…

Zaskočen se zdál být i novou filmovou produkcí, která svět zobrazuje tak odlišně od jeho vnímání. Například Zdeněk Svěrák mluví v souvislosti s Menzelovými snímky o „lyrickém chvění“, Jan Lukeš o „nostalgicko-lyrickém světě“, v němž Menzel neměl potřebu zahltit diváky vizuálními efekty nebo myšlenkovou složitostí, ale chtěl je naladit na svou vlnu.

Pro Menzelovy filmy je příznačná jistá laskavost, často i tam, kde se nic laskavého neděje. „Nemám rád věci nepříjemné, zlé, před nimi zavírám oči,“ přiznal režisér v pořadu Na plovárně. „Možná je to chyba, říkám si, že těch špatností je tolik, že možná nevadí, když se taky jednou ukáže něco jiného. (…) Všichni víme, že život je v podstatě strašně krutý, ale musí se nad tím vítězit tak, že člověk získá sílu žít dál, najít úsměv, bez toho, aby si lhal do očí. To je Chaplin, to je Čapek, to je Čechov, mí patroni v divadle a ve filmu.“

Menzela podle jeho slov ve filmech znepokojovala čím dál intenzivnější fascinace smrtí a ošklivostí. Varoval před násilím, které se stalo samozřejmou součástí filmové produkce:

„Je otázka, jestli umělci předjímají, že budeme čím dál tím vzdálenější pozitivnímu pohledu na svět, humanismu, nebo jestli nás k tomu právě tímhle nevychovávají. Když chce mít člověk dneska úspěch, musí šokovat. Ale to, co šokovalo včera, je dneska jen ohřátá polívka.“

Vyjadřoval také obavu, že „blbostma můžete zavalit svět“, protože točit může každý a snadnějším způsobem. V „demokratizaci“ kinematografie, k níž dochází v souvislosti s rozvojem technologií a jejich uživatelskou přístupností, viděl spíše její devalvaci.

„Když jste chtěli něco zaznamenat pro věčnost, tak jste to museli vytesat do kamene. A museli jste si zatraceně dobře rozmyslet, co do kamene vytesáte, aby ta fuška stála za to. (…) To byl film! Dneska prostě postavíte kameru, necháte dva lidi plácat, co je napadne, a je to taky film. To vede k určité nepoctivosti, ke snadnému vyjádření,“ obával se.

„Nejvíc se bojím dělat špatný film“

Oporu opět nacházel v divadle, v tuzemsku i v cizině. Mimo jiné v Divadle na Vinohradech a také ve „svém“ Činoherním klubu, kde začátkem devadesátých let nastudoval dvě hry autora, s nímž ho pojí smysl pro (lehkou) absurdnost. Jak Havlova Audience, tak jeho Žebrácká opera mají i filmovou verzi.

Natočil sice absurdní komedii Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993) pode Vojnovičova románu a Svěrákova scénáře, parodické zpodobnění systému a malých lidí, kteří ho tvoří, ale nemělo už takovou sílu jako v dřívějších Menzelových filmech.

Navíc scenáristovi, s nímž si jako režisér padl do noty, mezitím vyrostl syn v talentovaného filmaře a Svěrák začal psát především pro něj.

Obsluhoval jsem anglického krále (2006, režie: Jiří Menzel)
Zdroj: Česká televize

Návratovým majstrštykem tak měla být další adaptace Hrabala: Obsluhoval jsem anglického krále (2006). Jenže její zfilmování – navzdory čtyřem Českým lvům – proslavily především vleklé spory o autorská práva a proutek, jímž Menzel na karlovarském festivalu sešvihal producenta Jiřího Sirotka. Tuzemská kritika snímek přijala vlažně.

Čonkin a Obsluhoval jsem anglického krále už byly filmy dotované z jiných než státních prostředků. Myslím, že tam už velkou roli sehrála jistá nejistota, zdali má nárok točit si něco podle vlastního výběru, jestliže se to nezaplatí,“ vysvětluje si rozpačitost pozdní Menzelovy tvorby kritik Jan Lukeš.

Sám režisér k poslednímu Hrabalovi uvedl:

„Od začátku jsme s panem Šofrem měli jedinou tendenci: Udělat to tak, aby nás pak nechali dělat další film. Protože není nic horšího, než když člověk dokončí film a musí lézt kanálama. (…) Takže se nejvíc bojím dělat špatný film. Nechci dělat nejlepší film, jsou lidi, kterým se to daří líp, ale nechci dělat film, za který bych se musel stydět. Což se občas nepovede."

Do kategorie „občas se nepovede“ bohužel spadá i vůbec poslední celovečerní film, který Jiří Menzel režíroval – Donšajni. Ačkoli Česká filmová a televizní akademie byla jiného názoru, když tuhle „prostopášnou komedii“ nominovala na cizojazyčného Oscara. Happy end Menzelovy filmařské kariéry získáním ceny, díky které začal být ostře sledovaným režisérem, se ale nekonal.