Stíhačky poháněné proudovým motorem se sice objevily již na sklonku druhé světové války, ve velkém je ale vojáci začali používat až na přelomu 40. a 50. let minulého století. USA byly pyšné na svůj F-86 Sabre, sovětští inženýři přišli s legendárním strojem MiG-15. Kvality obou si piloti naostro vyzkoušeli během korejské války, už před ní se ale usilovně pracovalo na nových strojích. Nástupcem „patnáctky“ se nakonec stal MiG-17, který poprvé vzlétl 26. července 1949.
Vylepšený model dosahoval zhruba o 50 kilometrů v hodině vyšší maximální rychlosti, MiG-17 byl dokonce jako jeden z prvních stíhacích letounů schopen překonat rychlost zvuku v horizontálním letu. Po prvních měsících zkoušek ale bylo jasné, že konstruktéry čeká ještě hodně práce.
Po dalších úpravách, které se dotkly brzdicích štítů, kormidel nebo kýlu pod zádí, byl letoun konečně v říjnu 1952 zaveden do výzbroje prvních jednotek. Do bojů v Koreji se ale již nezapojil.
Vývoj MiGu-17 se ale nezastavil, jako první sovětská stíhačka dostal třeba střelecký radar (verze MiG-17P) a v roce 1953 se dočkal i přídavného spalování (verze označená F, pokud měla navíc radar, tak PF).
V polovině 50. let dostalo první letouny MiG-17F i československé letectvo, dva stroje sloužily jako osobní letouny pro jeho nejvyšší důstojníky. Běžní piloti pak o něco později dostali k dispozici dva tucty stíhaček verze PF.
Původně se uvažovalo také o licenční výrobě MiGu-17 v Aeru Vodochody, které mělo zkušenosti s „patnáctkami“, nakonec ale dostal přednost nadzvukový MiG-19. Licenční „sedmnáctky“ se ale vyráběly v Polsku (jako Lim-6) a Číně (Šen-jang J-5). Celkem vzniklo přes 10 tisíc letounů všech verzí.
MiG-17 sloužil během let v řadě armád, a to nejen zemí Varšavské smlouvy nebo dalších sovětských satelitů, ve výzbroji je měly například i Pákistán a Maroko. Největší uplatnění našly stroje MiG-17 v polovině 60. let během první fáze vietnamské války, kdy sloužily severovietnamským pilotům.
