Jeho kniha Raději zešílet v divočině o lidech, kteří dobrovolně odešli dál od civilizace, vzbudila široký zájem o téma samoty. A stále budí, obzvlášť v dnešní době. V rozhovoru se spisovatel Aleš Palán rozpovídal o tom, jak nezešílel v karanténě, jak mu práce pomáhá pochopit svět kolem sebe a jak může každý z nás využít izolaci k pohledu dovnitř.
Samota nás může naučit životnímu štěstí, říká Aleš Palán. Je ale potřeba v ní chvíli vytrvat
Prožíváme nyní takové, dá se říct, covidové Vánoce, které jsou v mnoha ohledech jiné. Mnoho lidí se pravděpodobně potýká se samotou či osaměním, ať už kvůli povinné karanténě nebo prostě strachu. Poradil byste něco těm, kteří tuto situaci špatně snášejí?
V téhle situaci je každá rada drahá. Vánoce jsou takový extremistický svátek. Člověku dají buď spoustu radosti, nebo jsou velký záhul. A možná se tohle bude ještě více polarizovat. Ti, kteří žijí v nějakém ohrožení, osamění či bolesti s připomínkou marně uplynulých roků, kdy to bylo hezké, to budou teď prožívat ještě silněji. Chtělo by to se nadechnout a rychle tím proplout.
Aby to bylo co nejrychleji za námi?
Ano, jak říkáme, že vakcína je světlo na konci covidového tunelu, tak Nový rok je světlo na konci tunelu vánočního. Myslím, že existuje spoustu chytrých rad, které vám řeknou psychologové či psychiatři, ale já znám lidi, pro které jsou Vánoce i v normálních situacích noční můra. A bojím se, že letos to bude ještě těžší. Nemám nějakou jednoduchou radu.
Vy sám jste na pandemii zareagoval celkem rychle vydáním sbírky povídek Za oknem, z níž část výtěžku jde na dobročinné účely. Má kniha pomoci také lidem během pandemie i samotným čtením?
Mohla by. V první řadě myslím, že to pomohlo nám zúčastněným. Že jsme jako autoři dokázali něco dělat, nějak vzdorovat a nabídnout pomoc. Já jsem se snažil vybídnout autory k tomu, že to nemusí být přímo covidový příběh a taky to nemusí být moc temné. A jsem moc rád, že pár autorů to pojalo s oddychem či ironií. Takže si myslím, že se tomu dá i zasmát a je to i možnost, jak vzdorovat nějakému neviditelnému nebezpečí. Myslím, že to má i dobrý výsledek čtenářský a v povídkách člověk může najít i nějaký rezonant k vlastním postojům. Může to být nadčasová záležitost.
Jak vy sám vlastně toto období prožíváte?
Teď už právě docela dobře, ale ze začátku jsem byl zaskočený a vyděšený. Právě práce mi pomohla si to osahat, zorientovat se v tom, pochopit a vyrovnat se s tím. Když jsem si ujasnil, že se nemusím jen bát, ale že to mohu pochopit a že mohu něco dělat, že mohu třeba prospět čtenáři, tak když jsem si našel tu svoji cestu, tak jsem byl poměrně ejchuchu. Ne že by to byly nějaké výbuchy radosti, to asi teď zažívá málokdo z nás, ale snažím se využívat těch možností, jak jen to jde.
Takže jste si taky prošel tak trochu etapou strachu? Z nemoci nebo z toho, co se bude dít?
Určitě, ani ne trochu, ale opravdu hodně. Bál jsem se především té nemoci. Udělal jsem proto sbírku rozhovorů s biochemikem Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery, abych to pochopil. Takže první obavy byly z té nemoci. Až potom jsme si začali uvědomovat ekonomické a společenské dopady. Co mě napadlo zezačátku, bylo to, že se rozjedou konspirační teorie. Ale netušil jsem, jak budou dobré.
Napadlo vás je sepsat?
To mě taky napadlo, to je takový můj poloprojekt, to zatím nechci moc otevírat. Jednak se dívám, co se děje. Jak se z nějaké drobnosti může a nemusí vytvořit široce sdílená mystifikace. Neuvědomil jsem si, jak hluboce ty konspirační teorie mohou jít. Ze začátku jsem si myslel, že se budou týkat té nemoci. Teď se dozvídám, že elity v bílých pláštích vyvražďují celá etnika a další hrůzy, to mě teda nenapadlo.
Vy se zabýváte těmi, kteří dobrovolně volí samotu. Myslíte, že jejich počty budou narůstat, zejména po tomto období, kdy lidé čím dál více věří konspiračním teoriím a narůstá nedůvěra ve vládu, v její přístup k pandemii, k očkování?
To jsou dvě rozdílné věci. Ti samotáři zdaleka nejsou jen šiřitelé konspiračních teorií a lidé, kteří se snaží zmizet před systémem či dokonce civilizací. To je styl života. Opravdu najdu třeba i konzervativního samotáře – pravičáka, který dokonce jezdí volit a volí nějakou demokratickou pravicovou stranu. To není tak, že ti lidé z mých knížek apriori nedůvěřují čemukoliv. To je styl života a někdy to má i společenskou rovinu. Já si nemyslím, že jich bude víc, protože je to velmi náročný styl života, který vyžaduje velkou odpovědnost sám za sebe, schopnost přežít v zimě, přežít s málem. Já jsem si to taky malinko očichal a je to velice, velice nesnadné. Takže nějaká vnitřní karanténa a omezení počtu kontaktů s možností dojít si do večerky, tak to je opravdu z jiné planety než ti samotáři, kteří žijí v lesích nebo někde v bažinách a nemají možnost kamkoliv zajít. Pro ně najít civilizaci znamená jít mnoho a mnoho kilometrů nesnadným terénem.
Aleš Palán získal cenu Litera v kategorii publicistika za knihu s názvem Jako v nebi, jenže jinak při vyhlašování literárních cen Magnesia Litera 31. srpna 2020 v Praze
V porovnáním s tímto působí ta naše karanténa celkem směšně.
Já jsem na jaře i v létě ty svoje přátele navštěvoval, protože je navštěvuju pořád. Velmi často jsme se na téma pandemie vůbec nedostali. Pro ně to není téma. Pro ně je téma, jestli bude letos cibule, jak se osrstili králíci a jak je vysoko spodní voda. To, co my v civilizaci řešíme, je neleká. Ale vypozoroval jsem takový jev u samotářů: ti, kteří jsou dle mě největší tvrďáci a mají třeba spoustu zvířat, tak před tím virem mají největší respekt, protože to pravděpodobně mají z toho chovu.
Vy říkáte, že se od samotářů mnohému učíte. Že jsou velice šťastní, i když k tomu třeba nemají příliš objektivních důvodů. Dá se tomuto štěstí podle vás naučit, nebo je to prostě vrozené?
Určitě, já myslím, že to máme všichni, nebo jsme to aspoň kdysi měli. Já se to učím od samotářů, ale mohli jsme se to naučit už z dětské písničky Skákal pes přes oves. ‚Pejsku náš, co děláš, žes tak vesel stále? Řek bych vám, nevím sám, hop a skákal dále'. Říkáme si, blbá písnička, ale ona není blbá. To je prostě radost bez zjevné příčiny. Proč si nevzít tu radost jako nějaký výchozí bod? Jasně, nebude trvalá a nevyřešíme jí všechno, ale proč brát jako paradigma nějakou skepsi nebo nedůvěru? To je podle mě otázka přirozeného nastavení, ale prostě i volby. Já nejsem přirozeně nějaký rozjuchaný, ale snažím se vidět tu světlou stránku věci. Samotáři mě to učí, žijí opravdu v nesnadných podmínkách. To je věc, která, možná i více než štěstí, přináší nějaký smysl, což je podstatnější. A z toho se pak to štěstí může i zrodit.
Jak podle vás člověk může „začít“ se samotou?
Já si myslím, že samotářství je taková výběrová disciplína a rozhodně nechci vzbudit zdání, že je to obecně platné. Oni sami říkají ‚tohle je cesta pro mě'. Až na jednu výjimku neříkají ‚vy byste se měli polepšit a dělat to tak, jako já'. Takže si nemyslím, že je samotářství obecný recept, ale přináší nutnost potkávat sám sebe. Když se člověk nemůže ničím rozptýlit, tak se každou hodinu potkává sám se sebou, což není moc příjemné. Ale když to zvládneme a pochopíme, že nejsme zdaleka takoví kabrňáci, jak jsme si možná namlouvali, a přesto se sebou dokážeme žít, tak potom můžeme žít i s ostatními. Takže si myslím, že to, co samotářství přináší, můžeme zažít třeba i ve městech, i o Vánocích. Když budeme vystaveni nějaké extrémní zkoušce, kdy kontakty budou omezeny, tak se to třeba nemusíme alespoň na chvíli snažit přebít pohádkami nebo alkoholem, ale počkat, co to tam dole je za osobnost, a chvíli si s ní popovídat. Ono to pak půjde.
Možná je trochu problém s tím, že spousta lidí to asi ani nikdy nezkoušela.
Nevím co lidi, ale vím, co já, já jsem to nezkoušel dlouho. Ten hlubší pohled do sebe jsem odkoukal až od samotářů. Rozhodně nemůžu říct, že bych se nějak polepšil, ale pochopil jsem víc, co jsem zač. Což je podle mě dobré pro soužití sám se sebou. Sebe se člověk moc nezbaví, se sebou se nedá rozejít. Nebo dá, ale definitivně, to nedoporučuju.
Zažívají vaši samotáři i osamění, nebo s tím jsou už vypořádaní?
Já si myslím, že zažívají, taky. Samozřejmě, že samota a osamění jsou dvě různé skutečnosti, jenom se to podobně jmenuje. Ti největší samotáři, kteří žijí sami třeba padesát, šedesát let, prožívají osamění, určitě. V jedné knížce mám i opravdového poustevníka. Jediný v téhle končině, takový středověký model. A ten má boha, ale stejně si myslím, že i na něj občas osamělost zaklepe. Ale ví, co s tím dělat, o to jde. Můžeme být otužilí, ale stejně občas přijde taková zima, že si svetr vzít musíme. A je nutno vědět, ze které skříně ten svetr vytáhnout. Takže když na vás ta osamělost zaklepe, tak je dobré vědět, který svetr proti ní funguje. Pro každého to může být něco jiného.
Takže lékem na osamění je poznat sám sebe a umět se sebou pracovat?
No, je to zkouška, které se bohužel nevyhneme. To k životu patří. Ale můžeme si to ochodit, naučit se s tím pracovat, a když nás to potká příště, tak budeme vědět, že to zvládneme.
Vy sám trávíte hodně času sám?
Taky, jsem hodně na cestách, což je hodně specifická forma samoty. To se možná ani nepočítá, protože člověku mého typu se vytváří společenství samo o sobě. Ta cesta nabízí tu možnost, že když člověk chce být sám, tak může, a když ne, tak není.
Aleš Palán je významným českým novinářem, spisovatelem a publicistou původem z Jihlavy. Studoval pedagogickou fakultu v Brně, kterou ale nedokončil. Poté se několik let toulal po Československu a sbíral zkušenosti. Na Literární akademii Josefa Škvoreckého vedl kurz tvůrčího psaní. Za své dílo Jako v nebi, jenže jinak získal v roce 2020 ocenění Magnesia Litera.
Aleš Palán
Mnoho lidí má sklony k úzkostem, které se při první chvíli samoty hlasitě projeví. Dá se i s tímto nějak vyrovnat?
Asi by se to muselo vyzkoušet. Znám pár samotářů, kteří mají něco jako úzkostnou poruchu. Trpí tím. A prostor široké prázdné krajiny, s těmi zvířaty, a ta potřeba obstát vůči přírodě a vůči chladu, svému mozku a třeba i vůči parazitům, tak ta potřeba lidi nějakým způsobem paralyzuje. Znám docela dost těch, kteří do samoty utekli před drogami nebo alkoholem a fakt se jim to povedlo. Byli na různých odvykačkách, léčebnách a pořád recidivovali, ale když zmizeli někam do lesa, tak je to vyléčilo. Tak možná se dá takhle porazit i ta úzkost.
To je docela radikální řešení, utéct, když už nemohu.
Je to extrémní, asi jako ty Vánoce. To je taky extrémní svátek. Samotáři jsou také extrémisti. Krajní řešení ale může být plné pochopení.
Takže vy jste pro ně pochopení našel?
To já už měl i předtím, to jsem nepotřeboval hledat. Mě od první chvíle hluboce, hluboce zasáhli a fascinovali. Ale nejen oni, mě většina lidí takhle oslovuje.