Před volbami do Evropského parlamentu přináší ČT24 rozhovory s lídry všech kandidátek, které se o mandáty ucházejí. S číslem 22 kandiduje Česká Suverenita, v jejímž čele je David Rath. Rozhovor s ním vedl Tomáš Drahoňovský.
Rozhovory s lídry kandidátek do evropských voleb: David Rath (ČS)
Rozhovory s lídry kandidátek do EP: David Rath (ČS) (zdroj: ČT24)
Pokud se dostanete do Evropského parlamentu, co by byla ta hlavní agenda, kterou byste chtěl prosazovat, které byste se chtěl věnovat?
Zjednodušeně – on není asi prostor mluvit o všech tématech – ale taková tři nejdůležitější: První, zabránit a zastavit migraci. Součástí toho je i zabránit šíření a islamizaci Evropy.
Druhé, co s tím souvisí, je otočit pozornost Evropské unie na věc, na kterou se dost kašle, a to jest populační exploze v zemích třetího světa. To je v podstatě jeden z hlavních hybatelů nejenom migrace, chudoby, válek. Ohrožuje to Evropu a je potřeba, aby se tím Evropa začala vážně zabývat.
To znamená, ne nějakou pomoc charakteru jen léky a potraviny, co se dělá dnes, ale skutečně cílený program na omezení té populační exploze, která je zoufalá. Podívejte se, jak především země střední Afriky, ale i Blízkého východu v podstatě zmnohonásobily – klidně zčtyř, zpětinásobily počty obyvatel za posledních pár deset let. To je hrůzná věc, která ohrožuje planetu jako takovou, stran ekologické stability. Víte, že se mluví o klimatu a ta populační exploze je opět jedna ze zásadních věcí, která ohrožuje naši budoucnost. Čili to je další velké téma, které v podstatě nikdo pořádně nezvedá a netlačí.
V neposlední řadě bychom rádi vrátili právo veta členským státům. To znamená, že bychom ze členských států učinili zase rovnoprávné partnery.
Můžeme začít od konce – od práva veta. Máte pocit, že není používáno dostatečně? Protože bylo i v zakládajících smlouvách, ale kvalifikovaná většina – tedy ta absence práva veta – se v desítkách oblastí používá už od roku 1966. Do jaké míry byste ho rádi vrátili?
Rádi bychom ho vrátili takovým způsobem, aby členský stát v každém hlasování mohl říci ne. Protože ono se těžko někdy říká, která hlasování a rozhodování jsou jedině ta klíčová, a která ne. Správně jste řekl, že původně to tam bylo, nicméně postupně se právo veta ořezává. To znamená, dneska už můžeme být přehlasováni, viděli jsme to třeba v debatě o kvótách, migračních kvótách, ale i v mnohých dalších agendách, kde ty velké, silné země si nás de facto natřou na chleba.
A to si myslíme, není dobře. Evropská unie by neměla rozhodovat z pozice síly, moci a většiny, ale z pozice konsensu. Ano, ten konsensus se někdy hledá těžko, dlouho i bolestně, ale myslíme si, že u takto diverzifikovaného útvaru, jako je Evropa, je to potřeba naslouchat i těm menším, protože vezměte si, Evropa je specifická tím, že tady máte malé země, jako je Slovinsko s dvěma miliony obyvatel, střední země, jako je naše země s deseti miliony a pak velké země, které mají osmdesát milionů, jako Německo. Je potřeba ty menší chránit a my chceme, aby i hlas těch menších měl v určitých důležitých věcech stejnou váhu.
Rozumím, ale my se bavíme o situaci, kdy Evropská společenství měla do deseti členů, tak tehdy skutečně fungovalo právo veta jednoho členského státu. Bavíme se o roku 1966. Vy máte za to, že by se skutečně mohlo cokoli odhlasovat v počtu sedmadvaceti, kdyby každý členský stát měl ve všech oblastech právo veta?
Bylo by to složité, to víme, ale určitě by to šlo. Například to jde technicky udělat tak, že premiéři a prezidenti v Evropské radě by měli možnost každou věc zablokovat, pokud by měli za to, že jejich zemi neprospívá, je nebezpečná, nebo dokonce jejich zemi škodí.
Vy máte v programu také odmítání přijímání legálních migrantů z islámských zemí. Máte pocit, že zabránit něčemu, co je legální, takto jde?
Myslím, že ten program nečtete úplně přesně. My tam máme zabránit, absolutně zastavit, nelegální migraci a omezit, podtrhuji omezit, legální migraci, aby se skutečně vztahovala jen na osoby, které jsou ve svých domovských zemích ohroženy z důvodu třeba jejich názoru, politického postoje nebo něčeho takového.
Pak samozřejmě těmto lidem je potřeba pomoc dát, ale ne v žádném případě lidem, kteří nějakým způsobem chtějí i zneužívat legální formy migrace, protože on pak každý tvrdí, že mu v domácí zemi něco hrozí a když se to pak zkoumá, tak se zjistí, že vlastně buď mu nehrozí skoro nic, nebo si to úplně vymyslel. Čili my bychom rádi zpřísnili i pohled na legální migraci, tak aby se vztahovala na lidi, kteří jsou skutečně ohroženi.
Přímo tady čtu váš program: „Jsme proti přijímání takzvaných legálních migrantů z islámských zemí.“ To je formulace, na kterou jsem narážel. Islámské země, prosím, co to je?
To jsou země, kde je islám v podstatě zásadní, rozhodující ideologií, která ovlivňuje a řídí život v té zemi. Od Saúdské Arábie tam může patřít spousta dalších zemí střední Afriky. Samozřejmě tam patří i země, jako je Afghánistán, jako Irák, Írán… takových zemí najdeme skutečně desítky… Pákistán kupříkladu.
Indonésie je nejlidnatější muslimská země. Ta také?
Ta je samozřejmě také problematická. I tam se musíme a chceme zaměřit na to, aby lidé odtamtud – pokud chtějí nadále vyznávat své náboženství – tak aby do Evropy putovali, respektive, aby v Evropě žili co nejméně.
Samozřejmě můžou sem jezdit na krátkou práci, můžou sem jezdit na návštěvy, to nám nijak nevadí, ale víte, je potřeba, aby se Evropa začala bránit islamizaci. Podívejte se, co se děje v Británii, ve Francii a v dalších zemích – a tutlá se to, bohužel je to chyba třeba i České televize, že se tomu tématu nevěnuje.
Například tomu zotročení nezletilých dívek – a to nejsou jednotlivé skutky, to jsou skutečně stovky, tisíce případů, kdy takzvané křesťanské nebo ateistické nezletilé dívky jsou odchytávány muslimskými gangy. V Británii jsou to především Pákistánci a dělají si z nich sexuální otrokyně, které prodávají normálně na trhu jako ve středověku. Deset let to Británie metla pod koberec a tamní orgány o tom neinformovaly a nevyšetřovaly to. Najednou to vyvřelo jako skandál, obrovský skandál nebývalých rozměrů i historicky a řekněte mi, jakou pozornost jste tomu věnovali?
O brexitu se tady mluví každý den, ale o těchto věcech, jak se Evropa a zvláště některé její oblasti, regiony i země tou islamizací a islámem postupně mění na něco úplně jiného…
V Británii máte už spoustu čtvrtí a měst, které jsou v podstatě jednoznačně muslimské. Je to malý Pákistán, malý Bangladéš, platí tam úplně jiná pravidla. Už to dávno není Británie, už to dávno není ta tradiční Evropa s našimi hodnotami, s naší historií, s naším přístupem k životu, ale je to úplně něco jiného. Na to my chceme upozornit a před tím chceme varovat.
Ono to samozřejmě v Čechách není tak aktuální, protože tady těch muslimů tolik není, ale vezměte si Británii před padesáti šedesáti lety, taky by se vám každý vysmál, kdybyste říkal: „Pozor, nebezpečí islámu.“ Podívejte se, jak tam vypadala struktura obyvatel po druhé světové válce a jak vypadá dneska, jak se skutečně obrovské části Británie zásadně změnily. A to nechceme. Ať jsou to lidé z Indonésie nebo z Bangladéše, chtějí-li k nám na návštěvu, chtějí-li tu pracovat – dobře, proč ne, ale pokud by tady chtěli žít, musí se vzdát islámu.
Což mimochodem v tuto chvíli, pokud se nepletu, by asi dokonce odporovalo právu na svobodu vyznání.
Víte, totiž na islám se musíte podívat tak, že rozděluje lidi na nadlidi a podlidi. Nadlidi jsou věřící muži a podlidi jsou ženy, nevěřící, křesťané a další – buddhisté, hinduisté… To znamená, kdo by měl být skutečně popotahován za nesnášenlivost, je právě islám, který dělí lidi na Übermensche a Untermensche, tak jak to dělal nacismus.