Praha - Ondrej Hiadlovský je snad nejstarší žijící tvůrce betlémů v Česku. Příští rok oslaví devadesát let života. Než se ovšem dostal k řezání betlémů, používal nůž jako zbraň. V roce 1942 narukoval do slovenské armády, která bojovala v Rusku po boku německého wehrmachtu. Odtud zběhl k ruským partyzánům, aby se pak dostal do Svobodovy armády, se kterou došel až do Prahy. Válka je také příčinou toho, proč řezbář svátečních betlémů není věřící. Do dřeva je ale zamilován. „Dřevo, to voní. Když něco vyřezáváte, tak k vám promlouvá. Třeba tahle sošička, ona k vám promlouvá,“ ukazuje pan Hiadlovský jedno ze svých dílek.
„Jak dlouho to trvá? Jakou mám náladu. Někdy třeba za dvě hodiny ho udělám a někdy ho dělám týden,“ vysvětluje, jak dlouho mu trvá vyřezat jednu figurku. Svůj první betlém vyřezal před 50 lety. Postupně k němu přibylo dalších dvacet. Už 33 let své výtvory pravidelně vystavuje, například v Betlémské kapli v Praze.
„Na betlémech Ondreje Hiadlovského je zřejmé, že pochází ze Slovenska. Je to jasná slovenská tvorba, nesmírně krásná výtvarná zkratka. Vynechává detaily, ale každý pozná, že to je betlém. Každá figurka má výraz, usmívá se, mračí se. Tohle vytvořit, to je veliké umění,“ říká Blahoslav Lukavec, kurátor výstavy betlémů v Betlémské kapli.
„Odmalička jsem dělal se dřevem. Už jako pětiletý kluk jsem měl nožíček. Tu žabku nebo rybičku, jak se říkalo. Už jsem proutí řezal, když jsem pásl husy a ovečky, tak jsem musel tím nožíkem uřezávat všecko možné, hůlku a tak. A potom, když jsem byl větší, tak jsem otcovi pomáhal dělat šindele,“ vzpomíná pan Hiadlovský.
Betlém z jednoho špalku
„To je z jednoho špalku. Jak jsem porazil lípu, rozřezali jsme ji a tohle bylo dost špatný. A říkám si, co s tím ? Ale nevyhodil jsem to, nechal jsem si to. A potom přemýšlím, a já zkusím, jestli se mi podaří udělat z toho betlém. Tak jsem začal dělat tuhle svatého, potom ovečky a krále. To se mi dělalo dost špatně. Měl jsem to nějak rozvrhnuté, aby ti králové byli jinak. Už se potom nedalo nic udělat. Ale není tam nic přilepeného.“
„Já jsem sice byl křtěný, ale nevěřím. Protože všechno je jenom v lidské povaze. Podívej se, co když kněz vám žehná, abyste šli zabíjet lidi?“ ptá se Ondrej Hiadlovský řečnicky.
Že Rusové jsou první a my jsme druzí
Kněze, který žehná zbraním, pan Hiadlovský zažil v armádě slovenského štátu, do níž byl odveden v roce 1942 za trest. Jako bývalý zapálený sokol totiž nechoval Slovenský štát, satelit nacistického Německa, v lásce. S kamarády se proto poprali s jeho uniformovanými představiteli, Hlinkovou gardou. Následoval vyhazov ze školy a cesta na východní frontu do Sovětského svazu s tzv. Rychlou divizí, nejprve na Kavkaz, pak na Krym.
„Němci říkali, že Slováci jsou banditi. Že Rusové jsou první a my jsme druzí. Proto jsme dělali všecky možné naschvály, v kdejaké hospodě jsme se s nimi poprali,“ chechtá se.
V květnu 1943 pan Hiadlovský od své jednotky dezertoval a snažil se najít ruské partyzány. Po čtrnácti dnech se mu podařilo najít oddíl vedený Michailem Šukajevem. Partyzáni slovenskému zběhovi ale nedůvěřovali, dlouho ho vyslýchali a nakonec mu dali úkol: zabít německou hlídku.
Tak jsem vyndal nůž a podřezal ho
„Jeden strážný, byl tam most, na druhé straně byl druhý strážný. Já jsem přišel, ještě jsem měl naši slovenskou uniformu, zasalutoval jsem a říkám, že hledám jednotku a chci přejít. Trošku němčiny jsem uměl. A on jestli mám cigaretu. Tak jsem vyndal, nekuřák, cigarety. Jak jsem mu jí podal, tak jsem vyndal nůž a podřezal ho. A vzal jsem mu pušku a střelil na toho dalšího. Rusové napadli celý most a vyhodili jsme ho do vzduchu. Potom už mě nechali, protože jsem byl nejlepší průzkumák.“
S partyzány se po cestě dlouhé téměř 11 tisíc kilometrů dostal v roce 1944 až na Slovensko. Zde vstoupil do Svobodovy armády, s níž došel až do Prahy. V roce 1945 jako voják hlídal majetek po odsunutých Němcích před nájezdy zlodějů. Když na ruce tehdejšího všemocného komunistického velitele obranného zpravodajství Bedřicha Reicina uviděl zlaté hodinky, které nedávno před tím zabavil jednomu z loupeživých nájezdníků do pohraničí, nemlčel. Stálo ho to místo v armádě a po roce 1948 skončil, jak se říkalo, ve výrobě.
Vánoce, žádný spěch, žádný shon
„Letošní Vánoce budou jako obyčejně. Žádný spěch. Já už jsem starej chlap, kluk, co potřebujeme, přinese. Abych dělal nějaký shon, tak to ne. Žádné přejídání. Prostě jako každý všední den budu trávit i Vánoce,“ popisuje, co bude dělat o svátcích. Od Ježíška si přeje leda tak zdraví: „Nic jiného. Já si přeji jen, abych tu devadesátku ve zdraví dožil.“
Kostky cukru zabalovala do staniolu
Na Vánoce, jaké trávil v dětství, si pamatuje dobře. „Už před Vánoci byla zabíjačka, takže jídlo bylo připravené. Šlo se do lesa, uřízl se stromek, jedlička. A maminka kostky cukru zabalovala do staniolu a to jsme věsili na stromek. A pamatuji se, že jsme si udělali ještě nějaké řetězy z barevných papírů. Stromek se v pokoji zavěsil od stropu a visel nad stolem,“ vzpomíná řezbář betlémů a partyzán Ondrej Hiadlovský.
