Praha - Dokument Řekni, kde ti mrtví jsou pátrá po zločinech během divokého odsunu Němců v době těsně po skončení druhé světové války. Režie se ujal David Vondráček, jehož rukopis najdeme i pod starším snímkem Zabíjení po česku. Svědectví o masakrech civilistů, vesměs spáchaných zvlčilými příslušníky Revolučních gard, je situováno na různá místa. Autor na nich nachází stopy po masových hrobech, kde končily oběti tehdejšího bezpráví. „To násilí se dá pochopit, ale jakmile se rozjede jedno zlo, tak se pak těžko brzdí,“ okomentoval své dílo ve Studiu 6 režisér. Dokument můžete vidět dnes na programu ČT 2 od 20:05.
Úvodní pasáže připomínají masakr ve Velvětech u Teplic, další kapitola snímku se odehrává v Suchdole nad Lužnicí. Část z pražských Strašnic rekapituluje děsivé události, které se odehrály v červnu 1945 v tamějším kině Vesna.
Režisér David Vondráček se podle svých slov soustředil na neznámé masové hroby. „V povědomí lidí je zejména ten dobronínský, ale já jsem jej záměrně vypustil, protože u nás jsou desítky hrobů ubitých civilistů,“ řekl Vondráček ve Studiu 6. Jde například o Orlické hory. Právě tam je podle Vondráčka spousta malých obcí, kde probíhal divoký odsun. „Pohybovalo se tam také více rádoby partyzánů, kteří se řídili heslem: Když si zabiješ svého Němce, tak už se nebude moci dostat do tvé chalupy, kterou po něm máš,“ vysvětluje situaci pro Respekt režisér Vondráček.
Dokument se zabývá také drastickými poměry ve sběrném táboře Hanke, který byl pro internaci Němců zřízen v Ostravě.
Hromadný hrob v Ostravě dodnes bez označení
Podle archivů byli němečtí civilisté, umístění v ostravském internačním táboře Hanke od 18. května do konce června roku 1945, brutálně mučeni a popravováni, vězni se prý často museli vraždit navzájem. Oběti byly pohřbeny v místech, kde se dnes nachází sad Milady Horákové. Dříve zde býval městský hřbitov, mrtví Němci byli prý v noci tajně pohřbíváni u jeho zdi. Hromadný hrob 231 obětí v ostravském parku Milady Horákové je dodnes bez označení.
Videoukázka na stránkách České televize
Více se vraždilo v sovětské zóně
Všímá si i zásadních rozdílů, jež v zacházení s příslušníky poraženého národa panovaly v sovětské a americké okupační zóně. Režisér Vondráček v rozhovoru pro Respekt uvádí, že k největším násilnostem docházelo v sovětské zóně. „Říká se, že zatímco Američané si pohlídali, aby k zabíjení civilistů nedocházelo, Sověti už měli války dost a nechávali při vraždění volné ruce slovanským bratrům.“
David Vondráček pro ČT24
"Jeden vojenský přidělenec řekl doslova: „My jsme neosvobozovali střední Evropu, aby Češi tady zaváděli nové Buchenwaldy.“ A bránili těm někdy spontánně vznikajícím pochopitelným vášním Čechů a udrželi si tam právní pořádek. Sověti byli unaveni válkou a přenechávali vliv ve své zóně Revolučním gardám… Právě těm Revolučním gardám, které pak tvořily základ závodních rad a závodních stráží, které posléze vyvlastňovaly majetek podnikatelských elit už v roce 1945."
V dokumentu promluví Halík, Štětina či Marek Benda
Ve Vondráčkově dokumentu, jehož název je inspirován známým songem v podání Marlene Dietrichové, se k jedné z nejtemnějších kapitol našich novodobých dějin kriticky vyjadřují známé osobnosti, včetně Tomáše Halíka, Jaromíra Štětiny či Marka Bendy. Autor se ústy několika aktérů dotýká i psychologických motivů někdejších násilných excesů. Nachází je ve zbabělosti takzvaných partyzánů, kteří se na stranu vítězů vesměs přidávali až poté, kdy už to neznamenalo žádné riziko.
Film apeluje také na přiznání viny a na úctu vůči obětem někdejších nespravedlností. Příklad nadějného přístupu nachází v symbolickém aktu vztyčování kříže na místech masakru v Postoloprtech.
Z rozhovoru režiséra Vondráčka pro Respekt - 17. 4. 2011: První dokument z poválečné trilogie Zabíjení po česku vzbudil vlnu odmítavých reakcí. Režisér Vondráček byl mimo jiné obviněn, že je placený landsmanšaftem.
„V úvodu jsem trochu víc zdůraznil tu kauzální příčinu vyhnání. Cíleně ve filmu hovoří historik Toman Brod, který prožil nacistické násilí, a i přesto si ponechal humanistický pohled. Ten první dokument byl jistá osvěta, teď jsem chtěl jít trochu do hloubky a popisovat konkrétní lidské příběhy. Podle toho jsem si vybíral i místa. Často jsem přemýšlel o tom, proč dokument Zabíjení po česku vyvolal takové emoce, vždyť tímto tématem se už 20 let zabývá mnoho lidí. Pravděpodobně je to proto, že jsem použil jediný existující filmový materiál, který ukazuje poválečné zabíjení německých civilistů. Emoce asi vyvolala síla toho obrazu.“
