Praha – Historici Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) se rozhodli zdokumentovat a zveřejnit příběhy lidí, kteří zemřeli při pokusu o útěk z komunistického Československa. Zákroky tehdejší pohraniční stráže tak budou dostupné i na internetu. Ústav chce postupně vytvořit osobní portréty usmrcených a objasnit okolnosti a příběhy zákroku pohraničníků. Nejnižší odhady mluví o 288 obětech. Lidský život si železná opona vyžádala ještě v roce 1989.
Získat základní informace o lidech, kteří se stali oběťmi režimu na hranicích, je velmi obtížné. Ústav musel pátrat v lokálních nebo rodinných archivech, důležitá byla i osobní svědectví příbuzných. Na rozdíl od obětí soudních perzekucí totiž na tyto osoby většinou neexistují žádné archivní dokumenty ze soudních, trestních nebo vyšetřovacích spisů.
Zásadním přínosem se staly listinné důkazy shromážděné po roce 1989, kdy se případy usmrcených zaobíral Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Historikům pomohl i archivní výzkum Martina Pulce, ze kterého vzešly seznamy osob usmrcených na státních hranicích v letech 1945–1989. ÚSTR chce rekonstruovat i celé složení Pohraniční stráže za dobu její existence. „Pracujeme i na tom, zda je možné otevřít diskusi, že je toto možné nazvat zločiny proti lidskosti,“ řekl ČT náměstek ÚSTR Miroslav Lehký.
Václav Krbeček:
„V tom okamžiku se nade mnou objevily zelené a červené rakety a začala po mně palba. První rána prošla tři centimetry nad srdcem a znehybnila mi levou ruku…další rána prošla kolem páteře a mám ji dodnes.“
Obětí zásahu pohraničníků se stal i tehdy sedmnáctiletý Václav Krbeček, který se pokusil přejít hranice v roce 1953. Chtěl tehdy emigrovat do USA, kde měla rodina řadu příbuzných. Pomocí buzoly se dostal až k minovému poli, které úspěšně přešel. Podhrabal se i přes tři drátěné zátarasy, pak na něj ale začali pohraničníci pálit. Přežil jen díky náhodě, střely mu naštěstí nezasáhly žádné životně důležité orgány. Po pádu režimu se tehdejší střelec, pohraničník Jiří Holoubek, hájil, že zbraň nepoužil a na nic už si nepamatuje, státní zástupce případ odložil.
Zákroky na hranicích důsledně potrestalo pouze Německo
Lehký se při svém bádání ze strany příslušníků pohraniční stráže většinou s lítostí nedočkal: „Pouze ve dvou případech jsem se setkal s něčím, jako je pocit selhání. Jeden důstojník mi řekl, že kdyby věděl, co to obnáší, nikdy tam nejde, druhý se rozplakal.“ Po roce 1989 se dostali před soud jen ti z pohraničníků, kteří porušili i tehdejší předpisy. Vzhledem k průtahům ze strany státních zastupitelství a soudů jsou navíc svědkové i pachatelé už většinou po smrti. Mezi nejtvrdší rozsudky patří rok a půl vězení pro Václava Smejkala, který už za hranicí zastřelil prchajícího kolegu. Bez trestu zůstal například Ludvík Hlavačka, který v 50. letech nařídil pustit do drátů elektřinu.
Pohraničníci neunikli vyšším trestům pouze v Německu. Před soudy tam stanulo 270 lidí, 230 bylo potrestáno, z toho 30 nepodmíněně. 6 a půl roku dostal i generální tajemník strany Egon Krenz.
Pohraniční stráž měla za úkol všemi možnými způsoby zabránit ilegálním přechodům osob do ciziny. Od roku 1951 se podle vzoru sovětských pohraničních vojsk začal budovat model vojenského systému střežení hranic, který ve své podstatě zůstal beze změn až do listopadu 1989. V polovině 50. let byly vybudovány trojstěnné drátěné zátarasy. Prostřední pás byl pod napětím až 6000 V, terén na hranici byl zaminovaný. Hranice od té doby střežily ozbrojené jednotky PS složené z dobře vycvičených a politicky spolehlivých jedinců. Důstojníci zařazení do vyšších řídících funkcí byli dokonce posíláni do škol sovětského ministerstva vnitra včetně KGB.
