Poprava sedmadvaceti pánů zakončila povstání českých stavů. Tím začala i takzvaná doba pobělohorská. Ta se označuje často jako období temna, podle odborníků je toto označení však velmi nepřesné. Symbolická forma trestu v podobě staroměstské exekuce naopak podle historiků mohla zanechat v Českých zemích řadu odkazů – tím je například tendence se nebouřit nebo zasetí myšlenky pro náboženskou vlažnost, kterou vnímáme i dnes.
Po staroměstské exekuci ztratily České země označení rebelů. Podle některých odborníků ovlivnila poprava tuzemskou politiku, ale i postoj k náboženství
Staroměstská exekuce neboli poprava sedmadvaceti českých pánů sloužila jako exemplární trest za povstání stavů. Odstartovala období rekatolizace, odchodu českých elit do exilu a rozsáhlé konfiskace majetku. Šlo o exemplární trest, že proti panovníkovi se vzepřít nevyplácí.
Podle historika Jaroslava Pánka z Historického ústavu Akademie věd byli po dobu 16. století a v první polovině 17. století Češi vnímáni v Evropě jako rebelanti, co se něčeho domáhali a něco chtěli. To však Bílou horou skončilo. „V zásadě od toho roku 1620 až po těch pověstných tři sta let do první světové války se v tomto smyslu v Českých zemích nic takového nestalo,“ vysvětluje historik Pánek. Jako výjimku uvedl první vystoupení, kdy se nebojovalo v cizích službách – tedy československé legie.
Pánek se domnívá, že samotná poprava totiž zanechala v Českých zemích určitý pocit totální porážky, který přežil přes celou dobu habsburské monarchie až do 20. století
„Vlastně pro některé uvažující politiky, kteří měli v 20. století rozhodující moc – to se týká především Edvarda Beneše a potom možná i lidí kolem pražského jara – to bylo podvědomé varování už z toho návyku, že je lepší se radši nebouřit a radši nebojovat. Určitým mentálním způsobem se to promítlo do rozhodování o událostech ze září 1938, z února 1948, ale i srpna 1968. Prostě ten dlouhodobý návyk na to, že tady se nikdo nepostaví proti politické moci nebo že se předem předpokládá, že to je věc prohraná,“ popisuje svůj postoj Pánek.
Nemyslí si to ale všichni odborníci. „Mnohem víc bych třeba přičítal to pragmatické chování u Mnichova nebo srpna 68, ale to je úplně jiná situace, třeba tomu, jak se vyvinula česká společnost v tom 19. století,“ vysvětluje svůj pohled Michal Stehlík, historik z pražské filozofické fakulty a Národního muzea.
27 českých pánů popravených na Staroměstském náměstí 21. června 1621
Odklon od šlechty i od církve
Pánek opírá svůj postoj i o anekdotický příklad s výrokem ‚Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkalʻ. Na něm uvádí, jak se v době před Bílou horou chovali vládci českých zemí. Panovník z 14. století Jan Lucemburský šel do bitvy a padl za svůj národ stejně jako jeho předchůdce Přemysl Otakar II. Něco, čeho vůdce stavovského povstání, Fridrich Falcký, schopen nebyl.
Fridrich Falcký totiž hned po prohře na Bílé hoře z Českých zemí utekl. „To je tak strašný obraz hlavy státu, která má za všechno odpovídat, a ve skutečnosti prostě uteče po první porážce. Toto si myslím, že všechno ovlivnilo mentalitu Čechů. Uvědomili si, co Bílá hora znamenala. Už o ní ani nemuseli vědět, ale měli zážitek této strašlivé porážky a v podstatě ta porážka přes všechny pozitivní stránky toho povstání byla hanebná, protože po první porážce panovník nemá utíkat. Má kdyžtak jít do boje a padnout, ale on provedl to nejhorší, co udělat mohl,“ zakončuje Pánek.
„Ty stavy to však přesně takhle vnímaly. Běžní lidé to tak nevnímali, protože z hlediska dobových představ o společnosti to jsou ,chodící věciʻ. Nikdo se s nimi nebaví a nemají žádné politické ambice,“ souhlasí s ideou Pánka Zdeněk Nešpor, sociolog a historik ze Sociologického ústavu Akademie věd.
Vnímání stavů se přeměnilo i zvnějšku. Po prohře se v české společnosti změnil hlavně postoj vůči šlechtě. „My jsme se v 19. století a dál postavili spíš na měšťanský základ, z kterého vyjde český národ, a nejsme tak přirozeně spojeni se šlechtickým prostředím a nobilitou jako třeba Poláci nebo Maďaři,“ vysvětluje Michal Stehlík.
Na stranu měšťanů se česká společnost později postavila podle Stehlíka třeba proto, že při vzniku Československa se Masaryk a další přiklonili k republikánské formě vedení státu kvůli tomu, že tradice trůnu byla negativně spojována s Habsburky. „Důsledek stavovského povstání může být vlastně skepse vůči instituci panovníka, abychom se postavili na stranu stavů vůči panovníkovi a vzýváme proto ve své paměti spíš demokratizační princip oproti tomu panovnickému,“ doplnil Stehlík.
Před událostmi stavovského povstání byli Češi také velmi aktivními věřícími. „To vynucení pod jednu střechu mohl být jeden z těch kroků, kdy to už tehdy mohla část lidí vnímat pouze formálně. Tady se ta skepse možná projeví nejvíc až v 19. století, protože v mentalitě je ten habsburský původ propojen s katolickou církví,“ vysvětluje historik Stehlík. Podle něj to mohl být tedy jeden z kořenů, nikoliv však hlavní, který pak vedl ke sníženému zájmu o náboženství v 19. století.
Generační rozdíly
Celé pobělohorské období – tedy od roku 1620 do roku 1740 – se často nazývá dobou temna podle románu z roku 1915 od Aloise Jiráska se stejnojmenným názvem. Podle odborníků je toto označení ale nepřesné.
Jiráskovo dílo se totiž zabývá obdobím jiným. „Začíná korunovací Karla VI. roku 1723 a končí svatořečením Jana Nepomuckého roku 1729,“ vysvětluje kontext Marie Koldinská, historička z ústavu českých dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Podle ní si ani samotný Jirásek nemyslel, že by v případě celé doby pobělohorské šlo o období temna. „Záměrně zasadil svůj román do doby vlády Karla VI., kdy sílila perzekuce tajných nekatolíků,“ doplnila Koldinská.
Příčin vnímání doby pobělohorské jako období temna je víc. Jednou z hlavních byla takzvaná Jiráskovská akce z přelomu 40. a 50. let minulého století, která se táhla až k létům šedesátým. Jejím cílem bylo dostat upravená Jiráskova díla do ruky každému občanovi. Celou akci vedl historik Zdeněk Nejedlý. Texty Jiráska podrobil své interpretaci a propagandě a následně zahájil ideologickou převýchovu národa.
„Je to jeden ze zločinů na Jiráskovi, protože Jirásek měl o dějinách úplně jinou představu než Zdeněk Nejedlý. Ke komunismu měl velmi odtažitý vztah. Ale takto už to chodí – je to také jeden z výsledků propagandy. Jednoduché fráze se bohužel velmi jednoduše udržují,“ vysvětluje historik Jaroslav Pánek.
A v rámci převýchovy národa se komunistický výklad Jiráskova díla dostal i do školní výuky dějepisu, kdy byl autor například v povinné literatuře. Podle sociologa Zdeňka Nešpora tak lidé vzdělaní před rokem 1989 sdílejí představu, že Bílá hora byla tragédií a to, co následovalo, bylo obdobím temna.
Po roce 1989 se však otevřela škála možností pro studium těchto událostí. Další generace tak získaly širší interpretační možnosti a označily vše, co se za komunistického režimu vyučovalo, za špatné.
Podle Michala Stehlíka se tak přestalo toto období nahlížet černobíle a více se začalo interpretovat v souvislostech. „Pořád je to situace, kdy jsme stále generačně i po třiceti letech docela blízko k dějepisu 80. let, ve kterém bylo všechno postaveno do takového rozporu Češi versus Němci, katolíci versus evangelíci, zlý Habsburk versus hodná česká šlechta. A myslím, že se to posouvá, že je tam snaha nahlížet na to bez těchto schematismů,“ uzavírá Stehlík.
I přesto, že je událost staroměstské exekuce už čtyři sta let stará, stále se její téma ve společnosti aktualizuje. S novými poznatky tak přichází i nové úhly pohledu na tyto historické záležitosti.