Byl o rok a den starší než Československo. Narodil se 27. října 1917 a v následujících téměř šestaosmdesáti letech toho zažil tolik, že by to vydalo hned na několik životů. Byl novinářem, „nepřítelem státu“, číšníkem, poradcem prezidenta i ministrem, především ale jednou z nejvýznamnějších postav československého exilu. „Tigridů je několik,“ řekl na začátku devadesátých let v rozhovoru s Petrem Kotykem.
Pět životů Pavla Tigrida. Symbol protikomunistického exilu se narodil přesně před sto lety
Události ČT: Sto let od narození Pavla Tigrida (zdroj: ČT24)
„Když vzpomínám na sebe jako na studenta v první republice, tak to je jeden život, pak je ten druhý život, válečný, v Londýně za války jako mladý novinář, pak třetí život, návrat na tři roky do Prahy, do republiky, o které jsme věděli, že nevydrží,“ pokračoval v rozhovoru, který v roce 2010 vyšel knižně pod názvem Mně se nestýskalo.
„Pak čtvrtý život, nová emigrace, náhodou jsem se dostal ven, pak do Ameriky, pak jsem dělal nějakou dobu Svobodnou Evropu v Mnichově, zpátky do Ameriky, zpátky do Evropy,“ vzpomínal na téměř čtyři desetiletí v exilu. Po nich následoval poslední, pátý život, strávený částečně v České republice a částečně ve Francii, kde také zemřel.
První život: Student Schönfeld
Narodil se jako Pavel Schönfeld v Praze, jeho rodina ale pocházela ze Semilska a byla spřízněna se spisovateli Antalem Staškem a Ivanem Olbrachtem (Olbracht byl bratrancem Tigridova otce). V Praze studoval práva, věnoval se divadlu a psal do Studentského časopisu. Z politického hlediska se považoval za levicového liberála.
Komunismus byl divný, protivilo se mi například, když Rudé právo v divadelní kritice kádrovalo postavy hry jako kladný hrdina, záporný hrdina. Hned jsem si říkal: Blbost, k těm nepůjdu.
Oba jeho rodiče měli židovské kořeny, sám se ale v židovské společnosti nikdy nepohyboval a až do sedmnácti let o svém židovství nevěděl. „Otec byl ateista, dal mě pokřtít, protože si myslel, že to budu mít v Rakousku-Uhersku lepší, když budu pokřtěn a budu katolík,“ řekl v roce 1992.
Více si své židovství uvědomil až v průběhu třicátých let s nástupem nacismu. Kvůli němu nedostudoval, a když po březnové okupaci pozoroval v Praze s kamarádem Josefem Schwarzem-Červinkou německé vojáky, uvědomil si, že „tohle pro nás není“ a že musejí odjet. „Ani ne jako Židé, ale prostě jsme nechtěli zůstat, bylo nám 21, 22 let a chtěli jsme pryč,“ dodal.
Druhý život: Novinář Tigrid
K útěku využili gestapem vydávané propustky určené původně pro cestu na Slovensko – jenže vyrazili opačným směrem. Na motorce projeli Německem a na hranicích s Nizozemskem dostali britská víza. „Sednout na mašinu, trošku benzinu, nějakou tu marku, všechno náhoda,“ glosoval útěk později v knize Mně se nestýskalo.
Když dorazili do Londýna, pracoval nejprve jako číšník, pak se stal redaktorem československého vysílání BBC. Potkal tam i Jana Masaryka, na jehož pořadu Hovory k domovu se podílel. „Dělal si z nás srandu: Prosím vás, Tigride, jak vy to děláte s fousama, s tatínkem jsme měli potíže, vždycky v nich měl špagety,“ vzpomínal na ministra.
Příběhy slavných: Život mezi Schönfeldem a Tigridem (zdroj: ČT24)
Právě z té doby pochází příjmení Tigrid. Každý z redaktorů musel vysílat pod pseudonymem a Schönfeld si pod dojmem vzpomínky na gymnaziální přednášku z dějepisu, kdy si kvůli nepozornosti špatně zapamatoval název blízkovýchodní řeky, zvolil právě jméno Tigrid.
Třetí život: Nepřítel státu č. 1
Nové příjmení mu zůstalo i po návratu do Československa, přesněji po svatbě s Ivanou Myškovou, kterou si vzal v roce 1947 a která nové jméno legalizovala. Potkali se na ministerstvu zahraničí, kde Tigrid nějakou dobu působil a kde Ivana pracovala jako jeho sekretářka.
Na ministerstvu ale dlouho nevydržel, neboť i po návratu působil jako novinář a psal kriticky do lidoveckých novin a časopisů Lidová demokracie, Obzory a Vývoj. Jeho působení v lidoveckých médiích souviselo s příklonem ke konzervatismu a katolictví, ke kterému se obrátil během války. K myšlence konverze ho přivedl spisovatel Graham Greene, kterého potkal v BBC a který ke katolictví přešel od protestantismu.
Právě v Obzorech se poprvé ozvala Tigridova kritika poválečného odsunu sudetských Němců. Proti odsunu jako takovému Tigrid nebyl, ostře ale odmítal jeho provedení. V článku Odsun Němců, Západ a my popsal katastrofální hygienické a stravovací podmínky ve sběrném táboře na pražském Hagiboru, kde se šířily nemoci a umíraly děti.
Pavel Tigrid s výtiskem své zřejmě nejznámější knihy Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (1990)
Text o Hagiboru později označil za „počátek svého prvního skutečného životního zápasu, za svůj vstup do politiky“, napsal v jeho životopise Pavel Kosatík.
„Není možno popřít, že v prvních dobách došlo v pohraničí k nelidským činům, o nichž je dnes lépe pomlčet; je také pravdou, že se v několika krajích naši lidé obohacovali způsobem, který nelze jinak nazvat než hyenismem,“ psal také v článku Tigrid.
Sám Tigrid v roce 1992 vzpomínal, že to pro něj byla zvláštní situace, neboť velkou část jeho rodiny vyvraždili nacisté. „To jsou otřesy, které se nedají zapomenout a které se do odsunu promítaly, takže jsem se ocitl v podivné situaci, jako již několikrát v životě, že jsem bránil něco nebo alespoň pochyboval o něčem, o čem bych vlastně z hlediska přísně morálního, osobního, pochybovat neměl,“ přiblížil v rozhovoru s Kotykem.
I kvůli svému názoru na odsun se stal trnem v oku vládnoucím komunistům. Byl na prvním místě seznamu podezřelých z protistátní činnosti pražské státní bezpečnosti. Už dva dny před pučem, 23. února 1948, na něj vydala zatykač.
Čtvrtý život: S (reformními) komunisty se mluví
Tigrid ale znovu unikl. Krátce předtím, 19. února, totiž odjel do Německa, aby tam na pozvání Britů napsal reportáž z uprchlických táborů, ve kterých bylo podle Rudého práva s běženci špatně zacházeno. Vycestoval na diplomatický pas, který nevrátil po svém odchodu z ministerstva zahraničí.
V Československu zůstala jeho manželka, kterou režim držel jako rukojmí. Když ale komunisté pochopili, že se Tigrid nevrátí, pustili ji a ona pak za pomoci převaděčů utekla přes Šumavu za manželem.
V exilu Tigrid nejprve žádal o trvalý pobyt v USA a angažoval se v pomoci československým uprchlíkům v Německu, především ale stál u zrodu československého vysílání Svobodné Evropy. V Mnichově byl jeho programovým ředitelem. Vysílání financované z amerického státního rozpočtu začalo 1. května 1950.
S manželkou Ivanou v roce 1995
„Ve Svobodné Evropě, to je pravda, byla novinářská činnost jasně propagačního zaměření, v tom se komunisté nemýlili. Vysílání bylo skutečně mocným nástrojem, ani ne v propagandě, ta byla ve vysílání chytře schována, někdy méně a někdy více, ale ve zpravodajství, které bylo pravdivé jako BBC, zkrátka ve zpravodajství se nelhalo,“ vysvětlil v devadesátých letech Tigrid.
Ze Svobodné Evropy odešel v roce 1952 po sporu s šéfem československé sekce Ferdinandem Peroutkou, který sídlil v New Yorku. Právě do New Yorku pak z Mnichova odešel i Tigrid, v USA studoval politické vědy a několik let se živil jako číšník.
Zlomový okamžik přišel v roce 1956, kdy založil Svědectví. Jedinečnost časopisu tkvěla v tom, že se přiklonil k myšlenkám takzvaného gradualismu, americké zahraničněpolitické koncepce, která usilovala o dialog se sovětským blokem. Tímto způsobem se měli (někteří) komunisté přesvědčit o výhodách demokracie a svobody a sami je pak začít požadovat doma.
My nechtěli vydávat Svědectví jen pro emigraci, ale dělat časopis pro domov! Chtěli jsme od začátku vydávat časopis, který nějakým způsobem budeme do Československa dostávat, a pokusit se o dialog i s těmi komunisty, kteří nám připadali po maďarské revoluci 1956, že přeci jenom nějaký dialog s nimi by byl možný.
Mnoho lidí ale tento přístup nechápalo, včetně několika členů redakční rady (odešel z ní například polistopadový šéf sociální demokracie Jiří Horák) nebo (podle Tigrida neefektivní) exilové Rady svobodného Československa, která Svědectví obvinila z kolaborantství.
Tigrid ale na svém pohledu trval a kritiku, která se na jeho hlavu snesla, v revue otiskoval. Svědectví se stalo nejúspěšnějším a nejvlivnějším exilovým časopisem a jeho autor, který v roce 1960 přesídlil do Paříže, kde získal místo evropského šéfa amerického vydavatelství, byl neustále objektem zájmu StB. Tajná služba na něj nasadila několik lidí a pokusila se ho dokonce unést.
Na stránkách Svědectví proběhlo několik dlouhodobých polemik a diskusí, z nichž nejdelší a nejobsažnější byla od konce sedmdesátých let takzvaná aféra Danubius. Tigrid se jejím prostřednictvím vrátil k tématu poválečného odsunu Němců, když otiskl k odsunu kritické Teze o vysídlení čs. Němců, podepsané pseudonymem Danubius. Pod ním se skrýval historik Ján Mlynárik, který byl po svém odhalení vyšetřován a nakonec odešel do exilu.
Pátý život: Ve službách Československa i Česka
Poslední číslo Svědectví vyšlo v roce 1992, to už ale byl Tigrid téměř tři roky zpátky v Československu. Do republiky se vrátil dva dny před inaugurací prezidenta Václava Havla, pro kterého později rok a půl pracoval jako poradce.
S Václavem Havlem na návštěvě belgického parlamentu (1990)
Z prvních polistopadových let byl spíše zklamaný. „Exploze svobody, sen, že svoboda je především stálá nezodpovědnost, každý pro sebe a každý za sebe, ne druhých za mě. Lidé mě zastavují na ulici: Pane Tigride, jak to dopadne, co uděláte? Říkám: Co uděláte vy, občané, rozhodne, mě se neptejte, na vás záleží,“ říkal v roce 1992.
Dva roky byl také ministrem kultury, a byť se na něj vzpomíná jako na jednoho z těch lepších, býval také kritizován kvůli svému liberálnímu přístupu ve smyslu „kultura si má na sebe vydělat sama,“ připomněl v životopise Kosatík.
V roce 1996 kandidoval Pavel Tigrid neúspěšně do Senátu a poté působil v prezidentské kanceláři, kde se věnoval česko-německým vztahům a podílel se třeba na vzniku Česko-německého fondu budoucnosti.
Po celá devadesátá léta také komentoval dění v Česku v novinách i rozhlase. Poslední léta života strávil střídavě v Praze a v Héricy u Paříže, kde 31. srpna 2003 zemřel a kde je i pochován.
Jen dogmatikové a fanatici znají jedinou pravdu a všechny odpovědi.