Primář spinální jednotky Fakultní nemocnice v Motole Jiří Kříž se do svých pacientů dokáže vcítit, sám skončil po nehodě na vozíku. Podle něj jsou lidé ze začátku přesvědčeni, že budou chodit. Je proto potřeba, aby pacient dostával ze všech stran podporu, kterou potřebuje, řekl v Událostech, komentářích lékař, který před jedenácti lety převzal cenu Olgy Havlové za pomoc handicapovaným.
Spinální jednotka se stará o pacienty se závažným poraněním míchy, často to bývá po vážných úrazech. Vlastní zkušenost s handicapem dle Kříže poskytuje při práci do jisté míry výhodu, umožní mu totiž se do pacientů lépe vcítit.
„Vím, čím vším jsem si prošel po úrazu, a to má samozřejmě vliv na to, jak nahlížím na své pacienty. Dovedu si zhruba představit, v jaké situaci se nacházejí, jak vývoj probíhá a jak si postupně připouští, že by na vozíku zůstali po zbytek života,“ přiblížil.
Podle Kříže mají pacienti zprvu představu, že budou opět chodit a jejich život se vrátí do starých kolejí. „Podle mě se nechtějí úplně ztotožnit s osudem vozíčkáře,“ řekl. „Trvá jim to poměrně dlouho, někdy několik měsíců. V této fázi si nemyslím, že by cítili nějakou sounáležitost nebo větší podporu,“ uvedl. Dodal ale, že v pozdější fázi je pak i díky sdíleným potížím vztah s pacientem přímější.
Pacienti ovšem nepotřebují jen léčbu a rehabilitaci. Důležitá je například i psychologická pomoc. „Je to multidisciplinární péče. Okolo je spousta lidí, kteří se na ní podílejí. Je strašně důležité, aby byl tým široký, aby pacient dostával ze všech stran podporu, kterou potřebuje,“ popsal.
Při práci pomáhají i moderní technologie. Podle Kříže v nich obor zaznamenal velký pokrok. „Některá lůžka na spinální jednotce máme například vybavena takzvaným hlasovým asistentem. To je možnost pro pacienty, kteří mají ochrnuté horní končetiny, aby si mohli zatelefonovat, poslat SMS, zapnout televizi, světlo nebo si zajistit kontakt s ošetřujícím personálem,“ uvedl příklad.
I Křížovu práci ale ovlivnila epidemie. Problémy způsobila nákaza personálu, pacienty trápila nemožnost návštěv. „Jsou to pacienti, kteří jsou u nás jsou hospitalizováni relativně dlouhou dobu, někdy dva až tři měsíce. Samozřejmě je pro ně velmi stresující, když nemají okolo své blízké,“ řekl.
