Oslo/Praha – Norský Úřad na ochranu dětí se v současnosti dostal v souvislosti s případem Evy Michalákové pod kritiku, někteří lidé ale potvrzují, že Barnevernet dovede i účelně pomoci. Třeba Karolíně Lippert pomohl v těžké situaci po onemocnění manžela.
Příběhy českých matek, které byly nuceny čelit úřednickému aparátu Barnevernetu, vypadají z počátku podobně. Provdají se za muže původem z Norska, porodí děti a vztah se časem rozpadne, ať už je norská péče o děti příčinou, nebo následkem. Zjistily také, že norské zákony na ochranu nezletilých tu platí pro všechny děti, bez ohledu na jejich původ, národnost, nebo jestli rodiče mají povolení k pobytu.
Když úřad plní svou funkci
V některých případech je ale zásah Barnevernetu vnímán pozitivně, protože podpoří ve skutečně těžké situaci. O svém příběhu tak promluvila Karolína Lippert. Před čtyřmi roky zasáhla jejich rodinu těžká zpráva. U manžela se objevil vzácný typ demence, který nevratně začal měnit jeho osobnost. Do té doby fungující táta tak skončil v ústavu a dnes už ani nedovede rozeznat své nejbližší od cizích lidí.
Mladá Češka se tak ocitla s malým synem Teodorem v cizí zemi a ve složité situaci. Okolnosti ji přivedli k tomu, že sama kontaktovala sociální pracovníky norského úřadu. Výsledek je jiný, než jak by zkušenost Evy Michalákové napovídala, rozdíl ale může být v tom, že zatímco v ostatních případech rodinu prověřovali na základě udání, Karolína Lippert o pomoc přímo požádala. „Když jsem jim odvyprávěla svůj příběh, tak se stejně lidsky rozbrečeli, jako by se rozbrečel každý. Ale nečekala bych to na úřadě Barnevernet,“ řekla Lippert. Sociální pracovníci nabídli, že zajistí a zaplatí pět hodin hlídání týdně a Teodorovi chtěli zaplatit lyže.
V opačném případě ničí rodiny
Lippert si tak nemá důvod stěžovat, naopak s medializací případu Evy Michalákové se ozvala třeba Daniela Lode, které potvrdila ostré stanovisko vůči norskému úřadu jako instituci, která bezdůvodně odebírá děti. V jejím případě byla na vině maličkost, v rozčilení hodila po dceři čepici, kterou si nechtěla do chladného počasí vzít. Problém byl, že to viděli sousedi a informovali Barnevernet. „BV a učitelka se ptala, co jí maminka prováděla, jestli násilí. Následující den přišly dvě ženy z BV a oznámily mi, že dcera nepřijde domů, ani manžel,“ vzpomínala Lode.
Devítiletá Kristýna pak byla svěřena otci, který s úřadem spolupracoval, a tak dítě neskončilo u pěstounů. Vztah s Danielou Lode to samozřejmě také rozbilo. Matka může dceru vídat jen jednou za dva měsíce na dvě hodiny. Nesmí se ani zajímat o její prospěch, do Kristýniny školy nesmí, takže ani neví, jaké má známky. Dcera jí jen občas pošle smsku.
Daniela chce usilovat o to, aby dceru mohla vídat častěji. Spor Evy Michalákové s norskými úřady ji inspiroval. Na rozdíl od ní ale Danielu v trestním řízení odsoudil soud kvůli násilí. Proti rozsudku se odvolala. Eva Michaláková se potom může dočkat významné pomoci díky mezinárodnímu tlaku, který vyvíjí čeští politici.
Připomeňte si příběh rodiny Michalákových od samého začátku (zdroj stránky pod názvem Kde je moje dítě.)
