Praha - Letošní druhý ročník Ceny Příběhů bezpráví je tentokrát věnován letos v lednu zesnulému Ivanu Medkovi, jehož hlas je pro mnohé z nás spojen zejména s rozhlasovou stanicí Hlas Ameriky. Do Rakouska jej vyhnal minulý režim na sklonku 70. let. Právě v emigraci spojil svůj život s učitelkou klavíru Helenou Medkovou. Nejen Ivanovi, ale i Heleně připravil osud ne zrovna jednoduché životní situace. Emigrace pro mnohé znamenala noční můru a někteří se k ní třeba ze strachu nikdy neodhodlali. Pro manžele Medkovy to byla nedůležitější životní kapitola, a jak sama Helena Medková tvrdí, „díky Bohu krásná“. „Neměli jsme žádné iluze, přehnanou osobní ctižádost nebo nároky. Považuje-li člověk to, že se mu něco nepovede, za normální, kdežto to, co se povede, za štěstí a dar, pak to docela jde,“ zavzpomínala v rozhovoru pro web ČT24 na období svého života v Rakousku sama Helena Medková.
Helena vyrůstala v masarykovském duchu
Narodila se devět měsíců po válce, její rodiče, jak říká, "byli typickými produkty doby meziválečné. Formovala je první republika – to byl jejich stát, s ním se identifikovali, v jeho ideály věřili, jeho zničení jimi otřáslo". Kam až její paměť sahá, existovaly dva naprosto neslučitelné světy: "Ten doma, to bylo vyprávění rodičů o době před válkou, a ten venku, to bylo to, co říká rádio," dodává.
Helena Medková o 50. letech
„Doma se říkala pravda, venku lež. Taková normální schizofrenie. Žilo se ve strachu z kádrování a z udávání. Se “změnou režimu„ se nepočítalo.“
Rodiče sice doma o některých věcech hovořili raději šeptem, ale přesto si vybavuje hrůzu, s jakou mluvili o procesu s Miladou Horákovou. Tu a tam též zaslechla vyprávění o lidech, které zavřeli či jim všechno vzali. A pak přišla škola a 50. léta se před jejíma dětskýma očima vybarvila v plné kráse.
Srpen 1968 - poprvé se říkala pravda, ale ne na dlouho
Šedesátá léta paní Medková prožila na konzervatoři. Tam se politika příliš nezdůrazňovala, stačilo, že byli všichni studenti formálně ve Svazu mládeže. Zdrojem pokrokových kulturních myšlenek byly Literární noviny, kde se nově začaly objevovat i kritické materiály. V paměti jí utkvělo prohlášení profesora marxismu-leninismu při přednášce na AMU, který krátce po lednovém plénu ÚV KSČ předpovídal, že „se budeme všichni divit, že se nahoře chystají velké změny. Tvářil se důležitě, zdálo se, že má obavy, ale jeho vzrušení se na mne nijak nepřeneslo – byla to jejich věc, vždycky to pro mě byli jen “oni„. Byl to jejich stát, ať mu říkali “naše země„ nebo “stát dělníků, rolníků a pracující inteligence".
Helena Medková o „zlatých šedesátých“ "Ukradli všechno – přepisovali dějiny, chlubili se úspěchy vědy a techniky, z kultury dělali svoji služku – teď se „oni“ chtěli modernizovat a „my“ jsme jim měli držet palce? A co ti zavření a popravení z 50. let, co pronásledovaní, ať už to byli skauti, kněží nebo soukromí rolníci, co ožebračené, pomlouvané a rozvrácené rodiny, co ti, kdo za války bojovali na obranu republiky v zahraničí a s nimiž komunistický stát zacházel jako s nepřáteli? Proto, jakkoli to může znít paradoxně, znamenal teprve vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 skutečný průlom, najednou, poprvé v mém životě se říkala pravda."
Ale v kultuře a v médiích přinesla 60. léta uvolnění, bohužel nakrátko.Ivan Medek směl v tu dobu pracovat pro Československý rozhlas, Hudební mládež a dělal průvodní slova ke koncertům. Helena ho poznala ještě za studií a s ním i jeho přátele z okruhů literárních, výtvarných, hudebních i náboženských. Umožnil jí také vystupovat na některých svých mimopražských zájezdech.
Sedmdesátá léta: konec idejí a tvrdý nástup normalizace
V 70. letech nastoupila Helena jako učitelka klavíru na konzervatoř v Plzni. To byla doba tzv. normalizace – konec nadějí, návrat cenzury a vedoucí role KSČ. "A znovu pokrytectví. O to horší, že už člověk zažil osvobozující pocit důvěry ve společnosti. Už nikdy jsem nechtěla lhát – přesto jsem složila povinný učitelský slib, že budu vychovávat mládež v duchu idejí marxismu-leninismu a věrnosti Sovětskému svazu. Členství v ROH bylo automatické," vzpomíná paní Medková.
Helena Medková má i svou třináctou komnatu
"Víte, co byl Svaz československo-sovětského přátelství? Byly jsme snad dvě, které jsme zuřivě odmítaly do něho vstoupit, ale ředitelka si mě předvolala. Argumentovala tím, že je sama ve zlé situaci, nevykazuje-li školní pobočka stoprocentní členství, a dokonce se zapřísahala mými rodiči, co by tomu řekli, že si ničím život. Přesvědčit mě nemohla – ale vzdala jsem to ze slabosti, za což jsem se hluboce styděla."
Emigrace svedla oba dohromady, do konce života v dobrém i zlém
Ivan se rozvedl a jako režimem pronásledovaný signatář Charty 77 odešel v roce 1978 do Rakouska. "Nevěděla jsem, jestli se vůbec někdy v životě ještě setkáme. Bývalá spolužačka mi poslala pozvání na pár dní o Vánocích do Německa, a když jsem dostala devizový příslib z banky, souhlas zaměstnavatele a výjezdní doložku, odjela jsem," popsala Helena Medková svůj odchod z vlasti s tím, že nejtěžší bylo napsat rodičům, že se nevrátí.
Život venku byl pro oba úplně novým začátkem. "Všechno jsme poznávali a museli se naučit spolu. Já to měla o něco lehčí. Po třech měsících nezaměstnanosti, což byla tvrdá, ale moc užitečná zkušenost, jsem našla místo nejprve na hudební škole a pak i na konzervatoři ve Vídni." Ivan hledal zaměstnání obtížně, ale především navázal styk s vídeňskou redakcí Hlasu Ameriky a připravoval pro ni pravidelné relace o dění v Československu.
S rodinou udržovali pravidelný písemný kontakt. Nejčastěji psali nejmladší Ivanově dceři, která nesla tátův odchod hodně těžko. "Ani jediný lístek se neztratil. Když pak v 90. letech přinesli pražští přátelé Ivanovi jako dárek některé dokumenty StB týkající se našeho pobytu venku, našli jsme tam tu nevinnou rodinnou korespondenci okopírovanou," vzpomíná Helena Medková na dobu krátce po revoluci.
Silvestr 1989 – poprvé po dlouhé době opět doma
Ještě v roce 1988, kdy komunisté pomalu, ale přece povolovali otěže, Helena s Ivanem přílišný optimismus ohledně konce režimu nesdíleli. "K Novému roku 1988 jsem komusi napsala: 'Nestrkej hlavu do smyčky, kdo ví, co přinesou osmičky!', ale v Čechách toho přes snahu našich kamarádů z opozice moc nepřinesly a například lednový Palachův týden v roce 1989 nebyl zrovna dobrým znamením."
V sobotu 18. listopadu 1989 pak ale k překvapení všech Ivan Medek v Hlase Ameriky oznámil, že komunistický režim v Československu skončil. Později říkával: „Nic jsem nemohl vědět, prostě jsem to risknul!“ Sám neměl české občanství, takže domů jel teprve tehdy, když to bylo možné s rakouským pasem a bez víza. A to bylo na Silvestra 1989. "Kufr jsme postavili k našim a šli na ples Charty 77 do Kulturního domu na Smíchově. Ivan se tam setkal s přáteli z Charty po jedenácti letech, ale některé, kteří dodávali zprávy po telefonu a jejichž hlasy jsme znali, jsme tam viděli poprvé." Tak probíhal první svobodný Silvestr manželů Medkových.
Návrat do vlasti byl postupný a trval dlouho. "Ještě řadu let slovo domov znamenalo Rakousko, vídeňský byt a světničku u hodných lidí v jedné štýrské vesnici ve výšce 1 350 m, kam jsme se vraceli v zimě v létě až do roku 2006." Až když Ivan Medek skončil v Kanceláři prezidenta republiky, našli si jednopokojový byt na Letné. „S Rakouskem jsme se rozloučili teprve před sedmi lety, když jsem šla do penze.“
- Manifest Ludvíka Vaculíka z června 1968 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/363/36279.jpg
- Invaze 1968 v Praze autor: Jaroslav Nekola, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/331/33088.jpg
- Poučení z krizového vývoje zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1878/187710.jpg
- Manželé Medkovi - svatba ve Vídni v roce 1979 autor: Helena Medková, zdroj: Helena Medková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2136/213532.jpg
- Manželé Medkovi ve Vídni v roce 1988 autor: Helena Medková, zdroj: Helena Medková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2136/213529.jpg
- Manželé Medkovi autor: Helena Medková, zdroj: Helena Medková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2136/213527.jpg
- Manželé Medkovi - v roce 1997 (Ramtensee) autor: Helena Medková, zdroj: Helena Medková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2136/213537.jpg
