Pozůstalí po ženě, která v roce 2003 zemřela při porodu v Zábřehu na Šumpersku, mají novou šanci na odškodnění. Ústavní soud vrátil případ Nejvyššímu soudu k novému rozhodnutí. Manžel, syn a rodiče zemřelé ženy se dosud neúspěšně domáhali náhrady újmy za zásah do soukromí a práva na rodinný život. Žaloba směřující proti firmě, která porodnici provozovala, nárok vyčíslila na milion korun pro každého.
Pracovníci zdravotnického zařízení, které už neexistuje, podle žaloby nedodrželi správný léčebný postup. U Krajského soudu v Ostravě ani Vrchního soudu v Olomouci ale pozůstalí neuspěli. Nepomohlo jim ani dovolání k Nejvyššímu soudu, který ho odmítl, protože v něm neviděl žádnou otázku „zásadního právního významu“. Podle ústavních soudců se Nejvyšší soud musí případem a jeho obecnějšími přesahy zabývat důkladněji.
Příčinou smrti byla masivní embolie
Příčinou ženiny smrti byla masivní embolie po průniku plodové vody do krevního oběhu. Jde o vzácnou a těžkou komplikaci, která podle rozsudku přibližně v osmdesáti procentech případů vede k úmrtí pacientky. Právě kvůli tomu, že šance na přežití byly tak jako tak nízké, pozůstalí neuspěli se svou žalobou, přesto že se u soudů mluvilo o několika nedostatcích v poskytnuté péči.
V ústavní stížnosti stálo, že při bezchybné lékařské péči by žena měla dvacetiprocentní nebo i vyšší šanci na přežití. O tuto šanci ale přišla, a právě v tom spatřují pozůstalí zásah do práv.
Žena měla jen dvacetiprocentní šanci na přežití
Nejvyšší soud by se měl teď zabývat otázkou, jaká míra příčinné souvislosti, která vedla ke vzniklé újmě, je z hlediska právní odpovědnosti relevantní. „Právě v těchto sporech prokazování té převažující příčinné souvislosti je docela zásadní problém. To znamená, zda zohledníme i to, že ta třeba dvacetiprocentní šance je nějaká šance, která má význam, a v případě, že je odebrána tomu člověku, tak jestli za to někdo zodpovídá a v jakém rozsahu,“ řekl advokát pozůstalých Lukáš Prudil.
Soudce zpravodaj Jan Filip připomněl, že k podobným situacím existují v zásadě dva přístupy. V jedné perspektivě zodpovědnost za újmu nastupuje až v případě, že má pochybení vyšší než padesátiprocentní podíl na vzniklé škodě. Například v USA a Francii se ale prosazuje přístup, v jehož duchu se odpovědnost rozdělí a náhrada se poskytne třeba jen v rozsahu dvaceti nebo třiceti procent.
„Nejvyšší soud čeká zásadní otázka, o které si myslím, že by Ústavní soud neměl rozhodovat, a to je posoudit, zda v daných případech je možné aplikovat i v podmínkách České republiky to, zda těch dvacet, třicet nebo čtyřicet procent je možné promítnout do rozhodnutí o přiznání náhrady škody nebo nemajetkové újmy,“ řekl soudce zpravodaj.
