Probudit národ z letargie a vyburcovat ho k odporu proti nastupující normalizaci po okupaci ze srpna 1968. Takové bylo poselství dvacetiletého studenta Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na pražském Václavském náměstí. Kdyby se tehdy nestal „pochodní číslo 1“, oslavil by právě dnes sedmdesáté narozeniny.
Nebýt osudové oběti, oslavil by Jan Palach sedmdesáté narozeniny
Před 70 lety se narodil Jan Palach. Připomíná jej několik pomníků (zdroj: ČT24)
Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 do středostavovské rodiny ze Všetat. Chlapec, který ve třinácti letech přišel o otce, v tomto středočeském městysi i vyrůstal a navštěvoval zde základní školu. V nedalekém Mělníku zase v roce 1966 maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole.
Ke studiu historie a politické ekonomie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ho přijali až napodruhé, nejdříve totiž vadil jeho živnostenský původ. Dva roky proto strávil na pražské Vysoké škole ekonomické (VŠE) a studium na filozofické fakultě zahájil až v říjnu 1968.
O politický a veřejný život se vysokoškolák Palach intenzivně zajímal a celý rok 1968 silně prožíval, na VŠE například v březnu spoluzakládal Akademickou radu studentů.
Hned první den okupace odjel ze Všetat do Prahy, kde se zúčastnil pouličních demonstrací. Zapojil se i do další demonstrace v listopadu a také do (v médiích zamlčené) listopadové studentské stávky, která protestovala proti legalizaci srpnové okupace.
Historik Blažek: Palach si skupinu živých pochodní zřejmě vymyslel, aby svůj čin ještě zesílil (zdroj: ČT24)
„Na protest proti všemu, co se tady děje“
Osudový krok provedl 16. ledna 1969. Kolem půl třetí odpoledne přišel ke kašně pod rampou Národního muzea, polil se benzinem a zapálil. „Na protest proti všemu, co se tady děje. Proti nesvobodě slova a tisku. Říkejte to všem,“ odpověděl Palach zdravotní sestře v nemocnici, kam ho poté převezli s těžkými popáleninami, když se ho tázala na důvody jeho činu.
Palach zvažoval různé formy protestu. Měl k dispozici pistoli Browning a podle svědectví dvou spolužáků z VŠE zvažoval, že by provedl nějaký násilný čin vůči sovětským vojákům už v srpnu 1968.
Následující tři dny bojoval o život a odmítal utišující léky, aby byl při smyslech a mohl objasňovat, proč se odhodlal k takové oběti. V dopise, který zanechal na místě svého činu, naléhal, aby byly učiněny kroky na záchranu posledních zbytků demokracie.
„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku…,“ napsal v dopise podepsaném „Pochodeň č. 1.“
V dopise žádal zrušení cenzury a zákaz rozšiřování okupačního tisku. Dodnes není zřejmé, jestli skupina vůbec existovala, Palach nicméně našel následovníky.
Ještě v lednu se v Plzni upálil dělník Josef Hlavatý, byť motiv jeho činu byl zpochybněn, v únoru ho v domě na Václavském náměstí následoval student Jan Zajíc a v dubnu v Jihlavě člen KSČ Evžen Plocek.
GALERIE
Pohřeb studenta Jana Palacha, který se upálil na protest proti apatii lidí po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy, Praha, 25. ledna 1969. Studenti při protestním pochodu Letenským tunelem.
Pohřeb se stal manifestací, moc se snažila Palachův odkaz zlikvidovat
Absolutní rozměr Palachovy oběti zvedl vlnu odporu, byť jen dočasnou. Mladí lidé začali na Václavském náměstí držet protestní hladovku za splnění studentových požadavků, záhy se k nim připojili i jinde v zemi. Na Václavském a Staroměstském náměstí se konaly mítinky, na nichž lidé vyjadřovali podporu jeho poselství. Vědecká rada Palachovy Filozofické fakulty UK vyzvala politiky, „aby si uvědomili, na jaké křižovatce stojí“.
Podle historiků nebyl Palachův čin zoufalým zkratovitým jednáním, plánoval ho půl roku. Krátce před osudným dnem uvažoval dokonce o obsazení rozhlasu studenty, jež by vyvolalo „účinnou akci v celonárodním měřítku“, jak napsal studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi.
Ovšem budoucí normalizátoři již byli v lednu 1969 příliš pevně usazení ve svých křeslech a spontánní protesty po Palachově smrti neváhali označit za zneužití situace ze strany „antisocialistických sil“.
Jan Palach podlehl následkům rozsáhlých popálenin 19. ledna 1969. Jeho pohřeb v Praze o šest dní později se stal velkou manifestací za svobodu a demokracii. Smutečního průvodu Starým Městem se tehdy zúčastnilo na dvě stě tisíc lidí.
Už za několik měsíců ale začala moc Palachovu památku likvidovat. Hrob na Olšanských hřbitovech střežila Státní bezpečnost, jež bránila lidem, aby k němu při výročí kladli květiny. Nakonec v roce 1974 komunisté Palachovy ostatky exhumovali a přemístili do Všetat. Podobně se dvě dekády po Palachově smrti normalizační média vyhýbala i zmínce o jeho činu.
Historie.cs: Jan Palach (zdroj: ČT24)
Palachův týden předznamenal konec režimu
Lidé na Palacha ovšem nezapomněli. A pietní akt ke dvacátému výročí jeho smrti v lednu 1989 nebývale otřásl trouchnivějícím komunistickým režimem v Jakešově a Husákově Československu.
Nečekaně se totiž změnil v nejsilnější výbuch protestu proti režimu, takzvaný Palachův týden. Tisíce lidí se nebály opakovaně projevit nespokojenost a riskovaly tvrdý zásah pořádkových sil. Intenzita protestů překvapila nejen vládnoucí politiky, ale také samu opozici.
Až po listopadu 1989 se památka Jana Palacha začala konečně veřejně připomínat. Náměstí před Filozofickou fakultou UK dostalo jeho jméno a v lednu 1991 byla na budově školy odhalena posmrtná maska, kterou mladíkovi sňal Olbram Zoubek.
Palachův čin připomněla i další díla, třeba série Hořící keř režisérky Agnieszky Hollandové nebo pomník věnovaný Palachovi a jeho matce od česko-amerického sochaře Johna Hejduka. Letos v srpnu pak přijde do kin celovečerní film Jan Palach režiséra Roberta Sedláčka.