Proč je důležité neztrácet víru a naději? A odkud je čerpat? O jejich hledání hovořili ve Fokusu Václava Moravce psychiatr Radkin Honzák, spisovatelka Kateřina Tučková, jaderná fyzička Dana Drábová, farářka Sandra Silná, historik Jaroslav Šebek a sociální psycholog Jan Krajhanzl.
Naděje patří mezi vrozené instinkty, zaznělo ve Fokusu Václava Moravce
Fokus Václava Moravce: Víra a naděje (zdroj: ČT24)
Podle Honzáka se člověk stane optimistou či pesimistou podle svých zkušeností. Získává je prý dokonce velmi záhy, už jako kojenec, který během prvních třech let života zjišťuje, zda je cenná osobnost a svět je dobré místo. Když se to podaří, má velkou naději se stát optimistou. „Myslím, že naděje patří mezi vrozené instinkty, které máme, abychom mohli jít dál ve chvíli, kdy – jak říká Karel Kryl – ryjeme držkou v zemi,“ uvedl Honzák.
Silná se prý sama řadí mezi optimisty, ale ne „v tom naivním slova smyslu“, optimismus pro ni znamená aktivní budování naděje. Snaží se prý nepropadnout rozšířené skepsi a jako farářka chce předávat inspiraci. „Člověk má před sebou dva vlky, dobrého a zlého. Záleží, jakého více krmíte,“ připomíná.
Podle Drábové historie ukazuje, že naději přinesly i objevy v dějinách lidstva. Zmiňuje třeba množství zachráněných životů očkováním. „Historie lidstva nám v každém případě ukazuje, jak jsme zvídaví, flexibilní, inovativní a jak si dovedeme v různých situacích vymyslet něco, co nás i z ošemetné situace dokáže dostat ven,“ míní.
Šebek připomněl i druhou stránku věci. „S každým vynálezem, i přelomovým, musí jít určitá morální zodpovědnost, jak tento vynález bude používán,“ prohlásil. Jako příklad uvedl sociální sítě, které přinesly propojení, zároveň ale vedou k tomu, že se společnost atomizuje a vznikají sociální bubliny.
Tučková sdělila, že čtenáři chtějí naději v podobě dobrých konců, což vyplývá ze studií, které se dělaly o české čtenářské kultuře. „Já nejsem ani čtenářka, ani autorka, která by naději nezbytně v knihách potřebovala,“ kontruje. Důvodem, proč číst beletrii, je podle ní třeba i snaha spoluprožít příběh a dostat se do kůže někoho jiného. Zdůrazňuje, že krásná literatura by měla přinášet především estetické kvality.
Krajhanzl přemýšlí nad tím, zda je naděje ochranná funkce, abychom nepropadali beznaději. Někdy se prý může zvrhnout v „povinnou“ naději. „Zhruba dvě třetiny lidí věří, že naše děti budou žít v horším světě, než žijeme my sami, což je poměrně zásadní zjištění,“ přiblížil svoje sociologická data. Podle něj je potřeba problémy nebagatelizovat a intenzivně naslouchat lidem, co je trápí.