Praha – Vzpomínková akce na Filozofické fakultě UK nebo nový multimediální web připomínají 43. výročí protestního sebeupálení Jana Palacha v roce 1969. Čin tehdy dvacetiletého studenta, který chtěl v kontextu nastupující normalizace probudit národ z letargie a morálního úpadku, je dodnes jednou z nejdiskutovanějších událostí československých novodobých dějin. K rozkrytí otazníků a zároveň uchování symbolického odkazu má nově přispět webový portál obsahující unikátní fotografie či audionahrávky. Již delší dobu navíc funguje občanské sdružení Národ pohasl, jehož organizátoři chtějí vybudovat muzeum v Palachově rodném domě ve Všetatech na Mělnicku. V Písku Palacha připomíná Galerie Sladovna výstavou „Palachův týden 1969“. Ukazuje mimo jiné to, jak na tehdejší události reagovaly veřejnost i totalitní režim.
Autoři z řad Univerzity Karlovy a historiků v odpoledních hodinách představili speciální webový projekt. Na adrese http://www.janpalach.cz/ jsou desítky nepříliš známých Palachových fotografií z dětství, audiozáznamy reakcí na jeho hrdinský čin nebo příběhy Palachových následovníků. „Představili jsme jeho příběh tak, že nekončí smrtí, ale že pokračuje v ohromném odkazu dál,“ řekl Lidovým novinám jeden z autorů projektu, historik Petr Blažek. Na internetových stránkách najdou zájemci třeba i záznam projevu Jaroslava Seiferta, který básník pronesl ke studentům čtyři dny po Palachově smrti.
Vpodvečer po půlhodinové číši vína k opětovné prezentaci výstavy Jan Palach '69 se uskutečnil pietní s minutou ticha – položení květin a zapálení svíček u pamětní desky u budovy Filozofické fakulty. V úterý navíc bude fakultní Centrum studijních a informačních služeb přejmenováno na Knihovnu Jana Palacha.
Pietní akce k Palachovu smutnému výročí provázely i předešlý víkend. Zhruba pět desítek lidí, od studentů po seniory, se v sobotu sešlo na Olšanských hřbitovech. Vzpomínkový akt se konal také v Palachových rodných Všetatech na Mělnicku.
Příběh hrdinsko-tragického činu tehdejšího studenta pražské filozofické fakulty začal pohnutými událostmi v srpnu 1968. Vpád armád Varšavské smlouvy a následná okupace znamenaly faktický konec reformního hnutí za liberálnější poměry v zemi. Aktivistické Pražské jaro tak střídá nástup normalizace. S politickou, a zejména společenskou rezignací se však Palach nechtěl smířit. Spolu s několika podobně smýšlejícími lidmi se proto domluvil na radikální akci s předpokládaným silným ohlasem. Sám si přitom vylosoval první místo v pořadí.
Dne 16. ledna 1969 odjel z domova do Prahy a ještě před plánovaným činem stihl rozeslat dopis určený představitelům studentů a Svazu spisovatelů, ve kterém svůj úmysl vysvětloval. „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit,“ píše se v dopise.
Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.
Naše požadavky jsou:
1. okamžité zrušení cenzury.
2. zákaz rozšiřování „Zpráv“.
Jestliže nebudou naše požadavky splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969 a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. s časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.
Z posledního dopisu Palacha, zdroj: Totalita.cz
Poté, co odjel tramvají na Václavské náměstí, odložil dopisy do schránky a koupil nádobu s benzinem. V odpoledních hodinách se před zraky procházejících lidí polil palivem a škrtl zápalkou. Podle očitých svědků se ještě po vzplanutí rozběhl směrem od Národního muzea, než na hořící tělo hodili nejbližší svědkové oblečení.
Záchranka ho odvezla s těžkými popáleninami na kliniku plastické chirurgie v Legerově ulici. Palach byl v kritickém stavu a popáleniny třetího stupně byly diagnostikovány na 85 procentech povrchu těl. I přesto prý dokázal komunikovat s okolím. V rozhovorech zdůrazňoval, že se nepokoušel o sebevraždu, zároveň však vyzýval ostatní členy své skupiny, aby ho nenásledovali. „Můj čin splnil účel. Ale ať už to nikdo neudělá. Ať se ty studenty pokusí zachránit, aby celý život zasadili ke splnění našich cílů. Ať se přičiní živí v boji,“ uvádí záznamy zprostředkovaného rozhovoru Palacha s přítelem Lubošem Holečkem v nemocnici.
O tři dny později, 19. ledna, Palach na následky zranění zemřel. Nedlouho po smrti mu sochař Olbram Zoubek odlil posmrtnou masku, která dodnes visí na budově Filozofické fakulty UK. „Tak se mi zdálo, že to nemůžu nechat jen tak, že něco musím udělat.. Nad tou mrtvou tváří, když jsme tam čaroval se sádrou, tak se ty hodnoty trochu přeskupily,“ vzpomíná dnes Zoubek.
I přes naléhání Palacha se k sebevražednému činu později odhodlalo celkem 29 lidí – z toho 7 zemřelo: student Jan Zajíc v Praze, pivovarský dělník Josef Hlavatý v Plzni, stavební dělník Miroslav Malinka se upálil 22.1. v Brně, Blanka Nacházelová se otrávila svítiplynem a v Jihlavě se 4. 4. upálil vysoce postavený člen KSČ, dělník Evžen Plocek.
