Praha – Svůj vůbec první plán k problematice bezdomovectví představila v minulých dnech česká vláda. Počet bezdomovců totiž zřejmě bude stoupat. Podle odhadů je v tuzemsku zhruba 30 tisíc lidí bez přístřeší a dalším až sto tisícům taková situace hrozí. Koncepce boje proti bezdomovectví zatím nemá úplně jasné obrysy. Někteří kritici už ale teď upozorňují, že problematika zatím dostatečně zmapovaná není a je možné, že určité části lidí na ulici nepomůže nebo o pomoc vůbec nestojí.
Koncepci boje proti bezdomovectví představil ministr práce v demisi František Koníček. Podle ní by během několika let mohlo začít fungovat bydlení s podporou, speciální ordinace pro lidi bez domova nebo nové dávky pro bezdomovce i ty, kteří jsou ztrátou bydlení ohroženi. Termín pro opatření ale ministr neupřesnil. Podle odborníků by většina z nich mohla začít fungovat od roku 2015. Například pro bydlení s podporou by měl resort ve spojení s ministerstvem pro místní rozvoj navrhnout podobu do konce roku. Koníček zatím neupřesnil ani způsob financování takových bytů.
K přípravě současného plánu se hlásí jak vláda v demisi, tak bývalé vládní strany i opozice. Odborníci se shodnou, že pomáhat těm, kteří domov už ztratili, je tak trochu pozdě. „Nedovedu si představit, kolik lékařů a sociálních pracovníků by muselo být do terénu nasazeno, aby se problém stoprocentně vyřešil,“ říká například sociolog Jan Keller. Takový životní styl je totiž podle mnohých silně návykový. A k rozhodnutí pro něj můžou vést nejrůznější důvody.
Život na hraně jako zkouška
V době krize má stále víc lidí dojem, že nemají co ztratit. I to je důvod, proč se posiluje zajímavý trend: bezdomovectví jako životní styl. Ve svých dvaceti si ho vyzkoušel například Ladislav – dnes běžně fungující zaměstnanec. Mezi roky 2001 a 2002 žil na ulici v Itálii. A to přesto, že měl vlastní zázemí. „Původně jsem tam chtěl sbírat jablka,“ říká s tím, že nakonec nasbíral dobrovolným bezdomovectvím řadu zkušeností. Občasnou práci sice měl, ale na ulicích si vydělával na velkou část svého pobytu. „Vyklízeli jsme domy, jednu dobu jsme uklízeli tržiště třeba i každou neděli. Práce občas byla, ale nás v rámci toho života, co jsme si zvolili, příliš nezajímala,“ dodává.
Podobných lidí potkal Ladislav v ulicích řadu. „Odjeli z domova, aniž by je cokoliv nutilo. Byla to tak trošku “zbojničina„. Ale je pravda, že past ulice se může rychle projevit,“ varuje. I když si někteří takový životní styl zvolili bez finanční nouze, z ulic se někdy nevrátili nebo na nich dokonce zemřeli. Domů za rodiči nakonec Ladislav odcestoval po roce a půl.
Podobně se podle Ladislava rekrutují bezdomovci z přesvědčení i v Česku. Mají to ale těžší. A to kvůli nižším teplotám především v zimě, ale i kvůli odlišné společnosti. Ta italská je k vandrákům výrazně vstřícnější. Díky náboženství jsou dary potřebným skoro jistotou. „Naopak v Česku mnozí před životem na ulici zavírají oči,“ říká Ladislav.
Podle něj jsou mezi bezdomovci dobrovolně různé subkultury. „Třeba pankáči nebo anarchisti. Někteří třeba nežijí přímo na ulici, ale po pofiderních ubytovnách nebo v zahrádkářských koloniích. Je to taky zkušenost. Začínají s tím jako formou protestu proti společnosti,“ popisuje Ladislav. Sociolog Jan Keller dodává, že takových bezdomovců není mnoho. Podle zahraničních výzkumů by to mělo být zhruba do pěti procent. „Část z nich se navíc do role může stylizovat, když už v takovém postavení jsou,“ soudí Keller.
Na ulici ze zvyku
Prodloužit zkušební období života na ulici do kategorie zvyku je až příliš snadné. Podle šéfa sdružení Naděje Ilji Hradeckého potřebuje člověk po roce bez domova zhruba tři další roky na návrat do běžného života. Jiní odborníci tak jasná čísla neudávají, ale uznávají, že odvykat si může být pro někoho téměř nepřekonatelný problém. „Člověk, který dlouho nemá práci, ztratí pracovní návyky. Ten, kdo je dlouho bez rodiny, má problém najít si druha. A když přestanete rutinně vést svoji domácnost, tu schopnost ztratíte,“ říká Keller.
Psycholog Ivan Skalík dodává, že vrátit se ke kdysi naučenému, přesto možné je. „Ty cesty nejsou uzavřené ani tehdy, když žijeme v asociálním prostředí. Pokud mají v sobě lidé nějaké návyky, dají se obnovit,“ říká.
Výhled? Víc denních center, víc bezdomovců
To, že se teď problematika začíná řešit, odborníci oceňují, i kdyby projekt podle představ tvůrců nevyšel. „Alespoň se o bezdomovectví konečně veřejně diskutuje,“ uvedl Skalík. Zatím totiž politici jednali spíš tak, že problematiku odsouvali na okraj – a to měst i společenských témat.
Například v Olomouci teď radnice hledá místo, kam přestěhovat denní centrum charity. To nabízí lidem bez přístřeší stravu a hygienické zázemí. V centru se nelíbí obyvatelům: v památkové rezervaci prý bezdomovci žebrají, znečišťují veřejné prostranství a opilí vyvolávají potyčky. Podle primátora Martina Novotného (ODS) bylo v okolí poškozeno i několik automobilů. Vlastní koncepci připravila třeba Praha. Odhaduje se, že v hlavním městě žije zhruba 4 tisíce bezdomovců z celkových 30 tisíc v celé ČR. Primátor Tomáš Hudeček (TOP 09) oznámil, že lidi bez přístřeší chce vykázat z veřejné dopravy. Nyní město v souvislosti s tímto plánem připravuje vybudování čtyř denních center a posílení terénních programů.
Přesto třeba bezdomovcům nabízené kapacity k noclehu bývají někdy poloprázdné. Na lodi Hermes v Praze určené lidem bez přístřeší je v létě každé druhé lůžko volné. V zimě tu pak lidé obvykle spí na dvou třetinách postelí. Důvod? Podle odborníků u mnohých neschopnost přizpůsobit se pravidlům. Mimo jiné třeba tomu, že v takových zařízeních se obvykle netoleruje alkohol. Přitom právě alkohol je pro lidi bez přístřeší častá náplň dne, a má to i svůj důvod. „Například pařížský bezdomovec v průměru vypije pět litrů vína denně. V kritické situaci mají pocit, že jediná věc, kterou mají ještě pod kontrolou, je vlastní sebedestrukce,“ uvádí Keller jednu z motivací.
Když ale udeří extrémní mrazy, kapacity nocleháren nemusí stačit. V některých denních centrech často lidé spí i na židlích. A problém by se mohl zhoršovat, podle Jana Kellera je u nás totiž bezdomovců v porovnání s okolními zeměmi ještě málo. Ohroženou skupinou jsou hlavně senioři. Speciální zařízení pro ně rozjíždí například Plzeň, Brno nebo Hradec Králové. Třeba v Ostravě už zařízení Přístav pro lidi bez domova provozuje Armáda spásy. Dotují ho město, ministerstvo práce i kraj.
