Vítkov - Po vzoru Jana Palacha, v naději, že vytrhne lidi z apatie a smířlivosti ke kolaboraci s komunistickým režimem, se 25. února 1969 v Praze na Václavském náměstí upálil osmnáctiletý student z Vítkova Jan Zajíc. U jeho hrobu na vítkovském hřbitově se dnes sejdou příbuzní a další lidé, aby uctili jeho oběť. Vítkovský Nadační fond Ceny Jana Zajíce pak ocení mladé lidi, kteří vykonali něco mimořádného.
Lidé uctí památku studenta Jana Zajíce – pochodně číslo 2
V šumperském gymnáziu mezitím vrcholí přípravy na výstavu, která se podrobně zabývá životem a osobností mladého hrdiny. Připravili ji studenti, kterým je teď kolem osmnácti let tak jako Zajícovi, když se v pražském průjezdu polil benzinovým čističem a zapálil. „Výstava je výsledkem půlroční práce osmnácti studentů, kteří pod vedením učitele dějepisu Tomáše Hlavsy shromažďovali dokumenty, fotografie, rozhovory s pamětníky, z nichž mnohé jsou unikátní,“ řekl Jiří Sovadina z občanského sdružení PANT, které se na projektu rovněž podílelo.
Expozice nahlíží na sebeupálení Jana Zajíce v širších souvislostech. Studenti se ze své perspektivy snaží zachytit i mladíkovu osobnost a jeho myšlenkový svět. „Výstava vykresluje rodinné zázemí vítkovského občana a studenta šumperské průmyslovky, nabízí i podstatnou část jeho básnické tvorby, která odhaluje jeho nitro,“ uvedl šumperský učitel Tomáš Hlavsa.
GALERIE
Pohřeb Jana Zajíce autor: ČT24, zdroj: ČT24
Středoškoláci se věnovali činu samotnému, atmosféře pohřbu, sledovali odezvu v médiích i to, jak akt Jana Zajíce ovlivnil život jeho rodiny. „Například matka Jana Zajíce nesměla dále učit, Janově sestře komunistická moc neumožnila studovat na vysoké škole, i když jako středoškolačka byla premiantkou třídy,“ řekl Hlavsa.
Jaroslav Zajíc o smyslu bratrova činu
„Československý komunistický režim se v roce 1989 nezhroutil jen v důsledku uvolnění kontroly Sovětského svazu po Gorbačovových reformách, ani po sílící kritice domácí i zahraniční opozice. Během Palachova týdne a v den výročí okupace dne 21. srpna to byly právě nečekaně silné a neustále rostoucí protesty mládeže a studentů, které režimem otřásly. Stalo se něco, co nikdo nečekal. Studenti, připomínající si statečný protest obou Janů, probudili mlčící většinu, a tím přispěli k pádu totalitního komunistického režimu. Činy Jana Palacha a Jana Zajíce tak po dvaceti letech zcela nečekaně ukázaly nejen svůj smysl, ale především svoji obrovskou sílu, která nakonec pomohla zlomit tehdy ještě stále silnou totalitní moc.“
Expozice Příběh Jana Zajíce je putovní. Vernisáž proběhne 24. února na mezinárodním festivalu Mene Tekel v Galerii Karolina na Univerzitě Karlově a poté 27. února ve Vlastivědném muzeu Šumperk. Přijdou tam také sourozenci Jana Zajíce Jaroslav a Marta. „Vernisáži bude předcházet přednáška historika Petra Blažka nebo projekce studentského filmu o Janu Zajícovi z cyklu Sami proti zlu,“ doplnil Sovadina z občanského sdružení PANT, které provozuje portál Moderní dějiny.cz. Výstava je součástí grantového projektu Moderní dějiny do škol.
Dokument Jan Zajíc - pochodeň číslo 2:
Dopis na rozloučenou
Maminko, tatínku, bratře, sestřičko!
Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Želbohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti, ať se Jacek učí víc a Martička taky. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje. Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás ani to, co jsem měl tak rád. Odpusťte, že jsem se s vámi tolik hádal. Nenechejte ze mě udělat blázna.
Pozdravujte kluky, řeku a les.
Jan Zajíc se narodil 3. července 1950 ve Vítkově v rodině drogisty a učitelky. Než se rozhodl stát druhou pochodní, byl studentem šumperské železniční průmyslovky, který se hodně zajímal o literaturu a poezii. Po smrti Jana Palacha se účastnil protestní hladovky, kterou ukončil v den jeho pohřbu. Asi o měsíc později, zklamný pokračující normalizací a tím, že Palachova oběť lidi neprobudila, se rozhodl ho následovat. Upálil se v průjezdu domu číslo 39 v horní části Václavského náměstí o půl druhé odpoledne. Na místě zemřel. Jeho ostatky byly převezeny do Vítkova. Zástupy lidí přicházely uctít jeho památku, pohřbu se zúčastnilo několik tisíc lidí.
