Praha - Její závodnická dráha byla závratná a oslnivá. Dodnes se na celém světě nenašla automobilistka, která by se jí v rychlostních závodech vyrovnala. Ve dvacátých letech byla nejrychlejší ženou světa a jako jediná žena v historii Grand Prix se dokázala vyrovnat nejlepším jezdcům. Eliška Junková zemřela 5. ledna 1994. Bylo jí 94 let.
Narodila se v roce 1900. Pro její život bylo osudné setkání s budoucím manželem Čeňkem Junkem - vynikajícím automobilovým závodníkem. Na dráze začínala jako jeho spolujezdec. Právě on ji přemluvil, aby si sedla za volant. Jak říká motoristický novinář Milan Jozíf, závodit začala, aby lépe pochopila svého muže. Kvůli své výšce si na sedadlo auta musela dávat polštářky a podlahu pod pedálem plynu zvyšovat dřevěnými špalíky, aby na něj vůbec dosáhla. Tak jezdila a vyhrávala.
Poprvé startovala v roce 1924 na trase Lochotín–Třemošná. O dva roky později zvítězila v závodě do vrchu Zbraslav–Jíloviště. Porazila tam i svého muže Čeňka a zvítězila v celkové klasifikaci. V roce 1927 získala na okruhu v Nürburgringu Velkou cenu Německa. Automobilový svět tak získal novou ikonu.
Závodnice Eliška Junková:
„Co vyčerpalo nejvíc, zejména při dlouhém závodě, to bylo řazení, protože řadit v obrátkách, to už vyžadovalo opravdu fyzickou sílu, nejenom nesmírnou šikovnost, poněvadž jsem se od Jeana Bugattiho naučila řadit, aniž by se vůbec přerušil chod motoru, ale přes to všechno, ruka byla pro mě strašně bolestivá. … V hotelu jsem si nechala dát velikou skobu do stropu, na to dlouhý kus provazu, na ten jsem si dala kapesník, na ten jsem si dala ruku a takhle jsem spala v noci.“
Bugatti, auto, se kterým vyhrávala
K závodnické dvojici manželů Junkových neodmyslitelně patřil automobil Bugatti. „V roce čtyřiadvacátém, kdy vyrobil Bugatti svůj nejkrásnější typ závodního vozu, bylo to při závodě v Lyonu, kdy měl premiéru, docilovali jsme rychlosti už kolem sto sedmdesáti kilometrů,“ uvedla kdysi Junková.
V roce 1928 na sicilské Targa Florio, v nejtěžším závodě své doby, vyhrála dámskou cenu, prémii za nejrychlejší druhé kolo, a zvítězila v kategorii soukromých jezdců. Okruh měřil 105 kilometrů a jel se pětkrát. Na startu s ní stála ta největší esa: Chiron, Conelli nebo Materassi. „Tam totiž došlo k té fantastické věci, že ona měla nejlepší naděje na vítězství, a v posledním z pěti náročných kol měla dva defekty. Přesto Eliška dojela na pátém místě, pět minut za vítězem. Ty opravy trvaly mnohem déle a ten šestý za ní dojel až za půl hodiny,“ vzpomíná Jozíf.
Závodění pro ni skončilo se smrtí manžela
Kariéra Elišky Junkové trvala necelých pět let. Krátce po jejím úspěchu na Sicílii tragicky zahynul na Velké ceně Německa její manžel Čeněk. Závodění pro ni ztratilo smysl. Součástí automobilového světa ale zůstala. Ve třicátých letech jezdila propagovat své milované bugatky na Cejlon. Po válce se zapojila do organizace motoristického života v Československu a to jí zůstalo až do konce života.
