Moskva – Sovětský bojový vrtulník Mil Mi-24 známý také pod americkým kódovým označením Hind (Laň) je nejstarší východní vrtulník vytvořený výhradně pro boj. Jeho prototyp poprvé vzlétl 19. září 1969, rok poté, co Američané ve vietnamské válce použili první čistě bojový vrtulník AH-1 Cobra. Použitelné vrtulníky se zrodily už koncem druhé světové války a prvního nasazení na bojišti se dočkaly počátkem 50. let v korejské válce. V SSSR se nejprve vydali podobně jako Američané cestou ozbrojení transportních strojů, nakonec se ale také rozhodli pro vývoj bitevní helikoptéry a světu představili velký dvoumotorový bitevní vrtulník Mil Mi-24, který je určen pro přímou podporu pozemních jednotek, ničení tanků a obrněných cílů. Exportní verze vrtulníku je známá pod označením Mi-35.
Přesto, že byl Hind vytvořen pro boj, sovětští konstruktéři se vydali poněkud jinou cestou než jejich soupeři ve Spojených státech. Zatímco Cobra i novější vrtulník AH-64 Apache jsou čistokrevné bitevníky, do jejichž trupu se vejde pouze dvoučlenná posádka, do mohutného trupu Milova stroje se kromě pilota a střelce vměstná ještě osm vyzbrojených vojáků. Přitom ale Mi-24 za svými soupeři nezaostává v palebné síle ani rychlosti. Hlavní nevýhodu tak představuje jeho velikost, kvůli které je snadnějším terčem pro protiletadlové zbraně.
Ačkoli se uvádí první válečné nasazení Mi-24 již v roce 1977 během etiopsko-somálské války, největší slávu získaly během afghánské války, která začala v roce 1978. V Afghánistánu se rychle ukázaly přednosti, ale také nevýhody stroje. Piloti během akcí v horách například jen neradi létali s vojáky na palubě, motory totiž v řídkém vzduchu nedávaly dostatek výkonu. Přesto byly považovány Mi-24 vyzbrojené těžkým kulometem a raketami pod pomocnými křídly za extrémně účinnou zbraň, jejich masivní nasazení přinutilo mudžáhidy přesunovat se zejména v noci. Situace se obrátila pro Sověty k horšímu v roce 1986, kdy CIA dodala rebelům samonaváděcí střely Stinger.
Rakety, odpalované z ramene a naváděné na teplo z motorů, donutily sovětské vojáky nalézt nové způsoby boje. Sověti například na vrtulníky nainstalovali výmetnice klamných cílů používané u stíhaček. Piloti byli nuceni stále více využívat na maximum manévrovací schopnosti stroje. Ostatně s tím měli bojoví letci bohaté zkušenosti, už na začátku 80. let předvedli vojenští piloti šéfkonstruktérovi vrtulníku se „čtyřiadvacítkou“ sudový výkrut. Tento manévr přitom zkušební piloti Milovy kanceláře považovali za nemožný.
Během vývoje se podařilo konstruktérům zlepšit slabé místo Hindu, tedy motor. Postupem času dostal také novou výzbroj či avioniku. Vnější podoba ale zůstává takřka neměnná, nejvíce se helikoptéra změnila již na počátku 70. let - původně totiž byla příď prosklená a pilot, zbraňový operátor i palubní mechanik seděli dohromady. Současná podoba s oddělenými kabinami za sebou se začala vyrábět v roce 1973.
Kromě ruské armády a ozbrojených sil dalších postsovětských států má různé verze Mi-24 ve výzbroji přes 50 států včetně Česka. „Čtyřiadvacítky“ létají na všech kontinentech. Bojovaly ve válkách v Evropě (balkánské války v 90. letech), na Blízkém východě (tři války v Perském zálivu v posledních třech desetiletích), Africe (občanské války v Kongu nebo Sieře Leone) i na americkém kontinentu (občanská válka v Nikaragui).
