Padesátidenní zajištění migranta z Kosova se dvěma dětmi v Bělé-Jezové v roce 2014 znamenalo porušení jejich základních práv. Ústavní soud (ÚS) vyhověl jejich stížnosti. Umístění rodiny do zařízení pro zajištění cizinců na Mladoboleslavsku nebylo podle stížnosti přiměřené ani nezbytné.
ÚS sice nezjistil vyloženě špatné zacházení, poukázal ale na to, že v roce 2014 chyběl zákonný podklad pro zajištění cizinců před jejich vydáním do země, kde požádali o azyl. Do prosince 2015 český zákon výslovně nepopisoval kritéria vážné hrozby útěku.
Cesta do Německa skončila v Břeclavi
Délka zajištění v Bělé-Jezové nebyla podle soudců optimální, neprokázalo se ale ani nijak nelidské, kruté či ponižující zacházení. V situaci, kdy otec porušil právní předpisy, opustil zemi, kde požádal o azyl, a po zajištění chtěl zůstat pohromadě s dětmi, už bylo každé řešení špatné, konstatovali v nálezu ústavní soudci. Děti musely zůstávat s otcem v uzavřeném areálu, pod dohledem bezpečnostní služby.
Muž se tříletým a šestiletým dítětem v roce 2014 přešli srbské hranice. V Maďarsku je zadrželi, podali tam žádost o azyl. Následně ale vyrazili vlakem směrem do Německa.
Cesta skončila po kontrole na břeclavském železničním nádraží. Policie rozhodla o zajištění otce a později o jeho předání do Maďarska podle takzvaných dublinských nařízení. V Bělé-Jezové byl i s dětmi od 16. března do 5. května 2014.
Nejvyšší správní soud se obrátil na evropskou justici
Kosované se proti rozhodnutí o zajištění neúspěšně bránili u Krajského soudu v Brně a následně u Nejvyššího správního soudu. V ústavní stížnosti poukazovali na délku zajištění i nedobré materiální podmínky pro děti v Bělé-Jezové.
Stížnost zmiňovala také psychické dopady na život rodiny, nejistotu ohledně budoucnosti, absenci aktivit a her s ostatními dětmi. Stížnost jako přiměřenější alternativu uváděla umístění v přijímacím středisku pro žadatele o azyl v Zastávce u Brna.
Nejvyšší správní soud už v roce 2015 v jiné kauze podal k Soudnímu dvoru EU kvůli sporům o osud uprchlíků takzvanou předběžnou otázku, jež měla vyjasnit oprávněnost zajišťování migrantů za situace, kdy české právo tehdy nedefinovalo objektivní kritéria „vážného nebezpečí útěku“. Otázka se týkala právě cizinců, kteří mají být podle dublinských nařízení přemístěni do jiného státu Unie k posouzení jejich žádosti o azyl.
Soud EU rozhodl: Zajištění žadatele o azyl má přesné podmínky
Letos v březnu Soudní dvůr EU rozhodl, že členský stát není oprávněn zajistit žadatele o mezinárodní ochranu za účelem řízení o přemístění do jiného členského státu, pokud nevymezil ve svém zákoně objektivní kritéria umožňující posoudit existenci nebezpečí útěku. Pokud zákonné vymezení chybí, je sporná část nařízení neaplikovatelná.
V mezičase se již do zákona o pobytu cizinců dostalo přesnější vymezení kritérií. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území státu neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do jiné země, pokusil se o útěk, vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do jiného státu, případně je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
