Praha – Po přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 zahájili nacisté holocaust, nejhrůznější genocidu 20. století. Po letech vytěsňování Židů ze společenského života bylo 16. října 1941 zahájeno i v protektorátu Čechy a Morava „konečné řešení židovské otázky“ prvním transportem Židů z Prahy do Lodže. V pěti transportech bylo do 3. listopadu deportováno pět tisíc Židů, z nichž přežilo pouhých 276. Celkem bylo z českých zemí v letech 1941–1945 deportováno přes 81 tisíc Židů, z nichž se osvobození dočkalo na 10 500. Genocidní politika nacistů tak i na území protektorátu začala naplňovat Hitlerova slova z ledna 1939 o „zničení židovské rasy v Evropě“.
Situace Židů v českých zemích se začala zhoršovat již za tzv. druhé republiky, první deportace Židů směřovaly již v rámci protektorátu v říjnu 1939 do Niska nad Sanem na východě nynějšího Polska. Posláno tam bylo na 1 300 Židů z Moravské Ostravy a Frýdku-Místku a asi 700 z Vídně. Židé si v sousední vesnici Zarzecze vybudovali tábor, který byl ale na jaře 1940 zrušen, a vězni se vrátili domů. Nacistické vedení se totiž rozhodlo pro koncentraci židovského obyvatelstva ve velkých ghettech.
Kdo vydal první pokyn k deportacím, není dodnes úplně jasné. Historici se shodují na tom, že impulsem bylo přání Adolfa Hitlera. Rozhodnutí padlo 10. října na schůzce nového zastupujícího protektora Reinharda Heydricha s dalšími spolupracovníky. Tehdy se rozhodlo o deportaci části českých Židů do Lodže a Terezín byl určen jako vhodné místo pro soustředění většiny protektorátních Židů. Všichni byli zbaveni majetku, museli odevzdat klíče od bytů, byla jim odebrána státní příslušnost a do transportu si směli vzít zavazadla o váze 50 kg na osobu.
- Koncentrační tábor zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2954/295366.jpg
- Židé v Terezíně zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2954/295301.jpg
- Koncentrační tábor zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2951/295045.jpg
- Terezín autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2549/254872.jpg
Kromě 5 002 Židů z protektorátu přijelo v první vlně deportací do Lodže dalších asi 15 tisíc Židů z jiných zemí (na 5 000 z Vídně, 4 200 z Berlína a další z Kolína nad Rýnem, Hamburku, Düsseldorfu či Lucemburska). Lodžské ghetto bylo přeplněné a vztahy zde vypjaté. „Proti místním jsme ale na začátku byli boháči,“ uvedl Michal Solomonovič, který strávil v ghettu tři roky. Od ledna 1942 bylo přelidnění a problémy se zásobováním potravinami v Lodži řešeno deportacemi do nedalekého Chelmna, kde byli Židé vražděni za pomoci pojízdných plynových komor. V dalších letech vedla cesta i do dalších vyhlazovacích táborů.
A co Židy čekalo?
Maja Randová se doslala do lodžského ghetta ve 13 letech, spolu s matkou a starší sestrou. Dodnes vzpomíná na neustálý hlad, selekce a popravy. To všechno ale přišlo až později. Na začátku byl šok a nevraživost mezi Čechy a polskými Židy, kteří v ghettu žili už několik měsíců. "My jsme dostávali v poledne polívku. Ta polívka byla hnusná. My jsme ji ze začátku nemohli jíst, tak jsme ji vylévali. A ty polský se na to vrhali na zem. Tak jak se na nás měli dívat.
Protektorátní Židé mířili od listopadu 1941 do ghetta v Terezíně (první transport tzv. komanda výstavby tam odjel 24. listopadu 1941). Celkem terezínským ghettem prošlo asi 155 000 Židů (z toho asi 75 000 z Čech a Moravy), v Terezíně zemřelo na 35 000 vězňů a do vyhlazovacích a koncentračních táborů bylo deportováno více než 87 000 lidí, z nichž se osvobození dožilo 3 800 lidí.
Od začátku roku 1943 už byla většina protektorátních Židů v ghettech nebo koncentračních táborech. Deset tisíc lidí se transportům vyhnulo a to velmi drastickým způsobem, místo deportace si raději zvolili sebevraždu.
Po první vlně transportů odjelo ve druhé vlně od 8. listopadu 1941 do 6. února 1942 převážně z německých měst přes 30 transportů, zpravidla po 1 000 lidech. Jejich cílem byla ghetta v Rize, Kovně a Minsku. Ve třetí vlně deportací odjeli Židé z protektorátu, Vídně i německých měst mezi březnem a červnem 1942 do varšavského ghetta a dalších ghett v menších městech lublinské provincie.
Životní podmínky v těchto „židovských obytných čtvrtích“ přeměněných ve vězení byly stejně jako v Lodži natolik nelidské, že příchozí v nich obvykle nevydrželi vegetovat déle než tři týdny. Kdo nezemřel v ghettech, byl zavražděn v nejbližších vyhlazovacích táborech v Chelmnu, Belzeci, Treblince, Sobiboru a Osvětimi.
