Praha - Prognostik, jemuž tleskaly davy. Porevoluční vlna vynesla oblíbeného ekonoma Valtra Komárka do nejvyšších pater politiky, s novou rolí se ale rozloučil už na jaře 1990. Jeho předpovědi sice nevyšly, on ale zůstával optimistou a věřil v sílu demokracie a ve slušné lidi. „Chci být slušný, ne proto, abych se tím chlubil, ale proto, že chci. Ale nechci, aby mi vládl nějakej buran, ješitnej a polovzdělanej a já ho musel poslouchat, protože si koupil billboardy… Občané, braňte svoji demokracii, je ohrožena,“ vyzval českou společnost v cyklu výpovědí osobností Vzkaz Valtra Komárka.
Komárkovo porevoluční nadšení - tehdy působil coby místopředseda federální vlády - vystřídalo vystřízlivění, když se dostal do názorových neshod ohledně ekonomické reformy se svými někdejšími kolegy. Ve vládě zastánců „šokové terapie“ tak pro něj nastaly těžké časy a on ztratil jistotu, že směr, kterým se dali, je pro ekonomiku tím pravým. Komárek ale nechtěl být neustále „proti a něco kritizovat“, a tak se rozhodl pro návrat do Prognostického ústavu.
- Alexandr Mitrofanov, komentátor Práva: „Neudržel se možná proto, že v listopadových dnech znamenal především naději, určitou ztělesněnou myšlenku, že po změně režimu lze uspořádat věci tak, aby politika sloužila všem lidem, nejen těm zvoleným… Jenže to bylo málo pro aktivní a rozhodující účast v praktické politice.“
- Miloslav Ransdorf (KSČM) o rozdílu mezi Komárkem a Klausem: „Nebyl člověk byrokratického fungování, zatímco Klaus ano. Začátek 90. let byla doba přesvědčivých simplifikátorů a mezi tyto simplifikátory patřil i Václav Klaus – člověk, jehož svět byl velmi placatý, člověk, který se na všechno snažil najít zkratku. Právě Klaus je člověk, který umí strukturovat daný problém a který se nevyhýbá byrokratické rutině.“
Valtr Komárek tvrdil, že poznal spoustu zemí, nicméně nejdůležitější pro něj stejně byla jeho maminka, „ta prostá osobnost, která to srdce po kousíčcích rozdávala pro jiné lidi…“ Lidé jsou podle něj k sobě málo citliví, málo ohleduplní a ženou se jen za svým egem bez ohledu na to, co se děje kolem: „Pojem žít si tak zaměnili pojmem užít,“ dodal v pořadu České televize Komárek.
„Nejnáročnější je být vzorem sám sobě“
Valtr Komárek byl přesvědčený, že občané sami by se měli začít zabývat tím, co se děje ve společnosti. „Potřebujeme na scénu dostat občana, normální lid s jejich radostmi a starostmi,“ domníval se. Všichni by se podle něj měli tak trochu cítit vzorem, měli by myslet na to, že ostatní se na ně dívají s očekáváním, s důvěrou, s nadějí…. „Je to ohromně milé, ale i zavazující,“ říkal.
- Valtr Komárek: „Myslím, že nejnáročnější je být vzorem sám sobě… je to můj život a já si ho tvořím a je to moje společnost a v ní já žiju.“
Věřil, že Rakousko doženeme za deset let
Někdejší ředitel Prognostického ústavu, který svými názory často budil nadšené ovace i ostrý nesouhlas. Na konci roku 1989 se stal mimořádně populární osobností, opravdovým tribunem lidu. Absolvoval desítky mítinků, na kterých vydržel mluvit celé hodiny. „Za premiéra Komárka bude koruna jak marka,“ volali v revolučních dnech mnozí na náměstích. Ještě na počátku prosince 1989 byl podle průzkumů Komárek kandidátem na prezidenta číslo jedna. Ve stejné době se nakonec stal místopředsedou první nekomunistické vlády Mariána Čalfy - vlády národního porozumění, která zemi dovedla ke svobodným volbám v červnu 1990.
Komárek měl v té době za sebou dlouholeté působení ve Výzkumném ústavu plánování a řízení, v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd (ČSAV) a v Prognostickém ústavu, po revoluci mimořádně populární instituci, kterou ale do té doby znal jen málokdo. Právě tady v 80. letech Komárek, sám nomenklaturní komunistický kádr, soustředil nesourodou, ale erudovanou skupinu lidí různé odbornosti i názorů. Nevědomky tak zároveň vytvořil personální zásobárnu prvních polistopadových vlád.
Svým tehdy proslulým prohlášením o Rakousku, které Československo dožene za deset let, nebo že marka bude za dvě koruny, Komárek v listopadu 1989 skutečně věřil. „Když jsme se zbavili bariér, musíme jít rychle dopředu, ale nepočítal jsem s tolika odbočkami, které nás na té cestě zdržely,“ přiznal v jednom z rozhovorů ještě nedávno.
Vzkaz Valtra Komárka v ČT
- „Lidé mají před sebou vidinu sladkého života, společnost je tím nemocná, není to zhoubný nádor, dá se vyléčit, to ale přináší do společnosti ten byznys…“
- „Půda parlamentu by měla být posvátná, jakýsi svatostánek demokracie, ve skutečnosti se tady proháněj lobbisté a jde tady o byznys a pozice jsou cestou k moci, ta otevírá cestu k penězovodům, státním zakázkám…“
- „Volme sami sebe, volme slušnost, chovejme se tak, že nám ta společnost patří, politici přicházejí, odcházejí, důležitý je směr, jděme cestou Rakouska, Švédska, Norska… není to ideál, ale je to daleko lepší než to, co máme, je to ověřené, tak se snažme tam dopracovat…“
Po hrůzách války věřil, že komunisti jsou cesta
Život autora desítek vědeckých knih a odborných statí byl plný zvratů a peripetií. Narodil se 10. srpna 1930 v Hodoníně, rodiče zahynuli v koncentračním táboře, on sám podobnému osudu unikl jen o vlásek. Jako opuštěné židovské dítě byl vychován cizími lidmi, kteří mu prý dali „první i poslední“ a pro jeho záchranu před přízrakem plynových komor riskovali své životy. Po prožitých válečných útrapách věřil ve správnost nastolené cesty a vstoupil do komunistické strany. Z nadšení socialismem ho pak prý vyléčil studijní pobyt v poválečném Sovětském svazu. Členem komunistické strany ale zůstal až do ledna 1990.
Pozornost často budil svým působením na Kubě, kde byl v šedesátých letech minulého století poradcem Ernesta Che Guevary. Po návratu do Československa se s nadějí zapojil do přípravy ekonomické reformy Pražského jara, zhroucení obrodného procesu v roce 1968 nesl velmi těžce. Normalizaci pak strávil spíše v ústraní. Nový impuls přišel v roce 1984, kdy dostal na starost Kabinet prognóz ČSAV. Z něj později vznikl Prognostický ústav, jehož byl Komárek ředitelem v letech 1986 až 1992. Do skupiny, kterou kolem sebe Komárek v ústavu soustředil, patřili například Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Tomáš Ježek či Miloslav Ransdorf. Všichni se pak také po pádu totality výrazně angažovali v nových politických rolích.
