Roman Kramařík jako první Čech obletěl zeměkouli v jednomotorové Cessně. Na misi Okřídlený lev se vydal při příležitosti oslav 100 let od vzniku Československa. Strávil na ní přes padesát dní a čtyřikrát překonal český rekord v letu na vzdálenost. Potkal se s řadou krajanů a přijal ho i tibetský duchovní vůdce dalajlama. V pořadu Události, komentáře ho zpovídala Světlana Witowská.
Kibuc, dalajlama a aljašský mráz v padesáti dnech. Taková byla cesta kolem světa v malém letadle
Letec Roman Kramařík hostem pořadu Události, komentáře (zdroj: ČT24)
Co byl nejsilnější zážitek? Z toho, co jsem četla, to bylo jistě přijetí u dalajlamy. Mluvili jste spolu o Václavu Havlovi, co vám dalajlama řekl?
Bylo to nesmírně dojemné. Vzpomínal na to, jak si ho poměrně záhy oblíbil a jak si ho získal Václav Havel svou lidskostí a současně pragmatičností v politice. A tím, co dokázal. Litoval toho, že odešel tak brzo, protože ti dva zjevně měli se světem ještě nějaké plány.
Potkal jste se s lidmi z různých kultur. Četla jsem rozhovor, kde jste říkal, že vás nejvíc překvapily Filipíny a Izrael, že předčily vaše očekávání. Jaká byla očekávání a co pak nastalo v realitě?
Filipíny předčily má očekávání v tom, že jsem čekal méně rozvinutou zemi, než jakou jsem ve skutečnosti našel. Našel jsem zemi, kde úplně všichni, na které jsem narazil, mluvili anglicky. Když jsem si šel koupit pumpičku, abych si dofouknul kolo, tak jsem v obchodním centru potkal výpravu místních skautů. Ohromně to na mě zapůsobilo a říkal jsem si: „Tohle je určitě země, do které bych se jednou rád vrátil.“ Moc jsem litoval, že jsem tam nemohl zůstat déle.
A Izrael?
V Izraeli jsem už dříve byl a ta země mě nepřekvapila jako taková. Ale co mne překvapilo, byla návštěva v kibucu, do kterého jsem jel se spoustou předsudků o tom, jak měl tenhle komunistický model fungovat, nebo spíše jsem čekal nefungovat. Co jsem v tom kibucu našel, mě ale překvapilo stejně jako Václava Havla přede mnou. Ten tam měl zápis v kronice, že obdivuje, co dokázali, že tam mají mnohem víc, než my jsme tou dobou měli tady u nás. A to začínali z ničeho jenom s ohradou na bažinatém území a my jsme tady měli jednu z nejrozvinutějších průmyslových ekonomik.
Letěl jste v nízké části troposféry, kde bývá špatné počasí. Den letu jste kvůli počasí nakonec měnil jenom dvakrát. Co a kde vás zastavilo?
Poprvé mne zastavil indický monzun, když jsem letěl z Dillí do Kalkaty. Ten let neproběhl podle plánu. Už když jsem startoval, tak jsem věděl, že to je tak padesát na padesát. Takže mě tolik nepřekvapilo, že jsem místo v Kalkatě nakonec přistával v Nágpuru, což je úplný geografický střed Indie. Je tam takový kámen, od kterého Britové měřili všechny vzdálenosti v Indii, když dělali zaměření. Podruhé to bylo na Aljašce, kdy jsem musel kvůli rozsáhlé námraze čekat o jeden den déle, než jsem si přál, až se vylepší počasí a já budu moct pokračovat do Seattlu.
Měl jste jeden technický problém, kámen vám poškodil vrtuli. Opravil jste si to sám, takže jste mohl letět dál. Za celou dobu vás nikdy nenapadlo: „Končím, už nikam neletím, prostě tady zastavím a nikam nejdu“?
To mě nenapadlo nikdy, protože každá situace má nějaké řešení. V nejhorším případě by to řešení znamenalo, že bych dnes ještě neseděl tady a stále bych ještě seděl v tom Thajsku a čekal na to, až mi tam přivezou novou vrtuli. Naštěstí v tomhle případě to nebylo potřeba.
Vrtule je velmi vážná věc na letadle. Když se z ní ulomí jenom maličký kousíček, tak to způsobí velké vibrace. V lepším případě stačí, když zastavíte motor. V horším případě motor bude mít takové síly vlivem excentricity vrtule, že se zastaví sám, utrhne se z lože a vypadne z letadla. Vzhledem k tomu, jaké úseky přes moře mě čekaly, jsem byl extrémně konzervativní a to poškození jsem považoval za vážnější, než jaké bylo. Nakonec mě sama továrna musela přesvědčit, že to až tak vážné není a že to zvládnu.
V jakém stavu je po těch více než čtyřiceti tisících kilometrech okřídlený lev dneska? Mohl by se vydat na stejnou cestu teď hned?
Řekl bych, že v lepším, než byl. Protože do té doby létal poměrně málo a strojům svědčí, když se hýbou. Teď je rozhýbaný stejně, jako my bychom byli rozhýbaní po cvičení. Myslím, že jediné, co by potřeboval před další misí, je pořádně umýt.
Redakčně kráceno, celý rozhovor najdete ve videu nad článkem